Psát o hezkých věcech je malým východiskem ze smutného světa kolem.

V Bastile

21. listopadu 2011 v 22:43 | Sweethistory and Paulett |  SLASH POVÍDKY - RICHELIEU
Psáno pro a s pomocí Paulett- další ctitelky kardinála:-)
Inspirováno parodií od Les Charlots - Čtyři sluhové a čtyři mušketýři ...a máte to- jak by řekl pan Bouvard: " ...i s obrázky."


"Vím, sire, že mne nemáte rád a že jsem vám pro smích, ale vše co dělám, dělám pro blaho země, tak jsem myslel, že alespoň to máme společné. Domníval jsem se, že mě alespoň z toho důvodu budete respektovat, ale tohle... tohle..." kardinál se zajíkl a položil si dlaň na pohmožděné pozadí. Tlak, ve kterém byl nucen pracovat, byl obrovský, ale on jej přesto trpělivě snášel. Tohle byla ale pro jeho napjaté nervy poslední kapka.
Cítil se ponížen, uražen, ale také se mu to v mysli míchalo s obavami o osud země. Citový zmatek mu svíral srdce a on jen s těží přemáhal slzy. Poté, co sotva slyšitelně vykoktal těch několik slov výčitek, odvrátil se od krále a zakryl si ústa rukou.

Ludvík na něj jen civěl v němém úžasu.
"To vy jste mě kopl první." zavrčel. Pohnutí jeho ministra jej připravilo o počáteční zlost a on začal litovat, že se nechal takto strhnout. Jakkoli se mu to zdálo férové, bylo to nehodno krále.
Menší muž na něj pohlédl zarudlýma očima.
"Nikdy bych si nedovolil urazit takto kohokoli, natožpak hlavu státu!" pronesl rozhodně.
"Já vás ale viděl!" oponoval mu král zatvrzele.
Viděl, viděl mě... tak to je jasné, zešílel... proběhlo kardinálovi hlavou. Co jen bude dělat, co bude s Francií... jako Karel VI. "...přesně jako Karel VI. ..." vydechl a zakryl si rukou oči.
"Co je s Karlem VI.?" otázal se král a vykročil ke knězi, který se od něho opět odvrátil.
"Zešílel na lovu... co jen bude se zemí..." zaúpěl kardinál a na okamžik se mu zatmělo před očima. Ludvík zpozoroval, jak se jeho ministr nebezpečně zapotácel, rychle k němu doběhl a popadl jej kolem ramen. Richelieu v ten moment skutečně potřeboval oporu, kolena se mu podlamovala a nebýt králových silných rukou, byl by skončil znovu na zemi.


"Eminence, no tak... uklidněte se. Nejsem blázen. Děje se tu jen něco podivného, to je celé..." konejšil jej a něžně k jej k sobě tiskl. Přemýšlel o spoustě věcí. Co se mohlo stát, jak to celé mohlo být a jeden z těch nápadů se nejevil zas tak nereálně... chtělo to jen důkaz. V první řadě ale myslel na slova svého rozrušeného ministra. Byl pro něj nepostradatelný a on se mu nikdy nijak neodvděčil. I podpory se z jeho strany dovolával obtížně, to jen proto, aby neztratil tvář před svými přáteli. Teď u něj stál, držel mocného ministra, který teď nebyl zdaleka tak mocný, jak by si sám přál. Cítil, jak se chvěje, jak snaží ovládat svůj dech a své emoce opět skrýt pod rudou sutanu. V té chvíli nedržel ministra, ale obyčejného člověka, který své lidství obětoval pro něj a jeho zemi. Náhle mu ho bylo líto.
"Eminence já..." zašeptal a sklonil se níž k jeho tváři.
"Vážně je mi to líto... nechtěl jsem vás urazit. Vážím si vaší práce pro Francii."
Kardinál přikývl, ale nezdál se být nijak přesvědčen. Ludvík mu začal oprašovat ušpiněnou kleriku.
"A není to pravda..." dodal, aniž na něj pohlédl. Kardinál se k němu otočil a zmateně zamrkal.
"Mám vás rád..." ujistil ho šeptem král a pohlédl mu do očí. Rukou, kterou při tom oprašoval kardinálovi záda, bez přemýšlení sklouzl níž. Hleděl do těch uslzených očí a byl si jist, že takhle jej neviděl nikdo, jen on. Pouze král má právo držet tohoto muže v náručí a... políbit jej.
Neovládl se. Prostě se naklonil a přitiskl své rty na ty jeho. Byly jemné a horké. Náhle se jich nechtěl tak rychle vzdát a přitáhl si nehybné kardinálovo tělo blíž. Pravicí sevřel pevněji jeho hýždě a levici mu obtočil kolem hrudi. Na okamžik se oddálil a pohlédl mu do zarudlé tváře. Cítil, jak se Richelieu chvěje, jak jeho rty cosi bez hlese ševelí, jak mu pokládá dlaně kolem pasu. Znovu jej políbil, ale tentokrát mu kardinál vyšel vstříc.
Věděl, že tohle je naprosté šílenství, navíc s tak nestálou bytostí jako je král. Ale nedokázal si pomoct. Situace byla už tak dost absurdní. Málokdy se vám stane, že vás váš nejlepší přítel a chvíli po něm sám král Francie nakopnou do zadku. Navíc se mu ještě klepala kolena rozčílením a nervy se také ne a ne uklidnit. Obtočil ruce kolem králova krku, aby získal lepší stabilitu a zcela se mu podvolil. Ludvík byl překvapený reakcí Jeho Eminence. Čekal výčitky, možná další slzy, ale tohle rozhodně ne. Pravda byla taková, že si už vládnutí bez kardinála neuměl představit. Nemohl to sice nikomu přiznat, ale bylo to tak. Vždycky se v jeho přítomnosti cítil příjemně… vlastně až moc dobře. Možná právě proto ho od sebe tak odstrkoval. Chtěl se vyhnout pokušení. A teď s ním stál v pracovně ředitele Bastily, tiskl jej na svou hruď, líbal jej a rukama nestoudně svíral jeho pozadí. A co bylo důležité, kardinál se nebránil, ale spolupracoval.
Najednou se na chodbě ozvaly kroky. Oba se v té samé chvíli od sebe odtrhli a pro jistotu od sebe odstoupili. Kroky ale jen lhostejně prošly kolem dveří.
"Vaše Eminence, můžete dát prosím rozkazy k odjezdu?" ozval se král tiše. Richelieu jen mlčky zíral. Aby ho král o něco žádal, na to nebyl zvyklý. Pokýval hlavou, přešel ke dveřím a vzal za kliku. V tu chvíli se mu srdce rozbušilo. Otočil se a zahleděl se na panovníka sedícího u krbu v křesle. Plamen pomalu dohasínajícího ohně ho osvěcoval, plamínky tančily Ludvíkovi v očích a vrhaly odlesky od jeho vlasů. Vypadal až nadpozemsky. Richelieu se tiše ozval.
"Vaše Veličenstvo… je zamčeno zvenku."


"To se povedlo, Eminence! Jsme spolu zavření v Bastile a najdou nás nejdříve zítra ráno."
Král se rozesmál nad tou šťastnou shodou náhod a nespouštěl oči z kardinála, který zůstal opřený zády o dveře. Působil najednou tak křehce až žensky, v té své rudé sutaně... Sklouzával očima po jeho postavě a nezbývalo mu než si přiznat, že po něm touží. I přes svou nerozhodnost nyní rázně hodil pravidla za hlavu. Je přece král a ten může všechno.
Richelieu ale odmítal prolomit bezpečnou vzdálenost, která jej nyní od krále dělila. Jeho zdravý rozum a sebekontrola se začínaly mobilizovat a jemu pomalu docházelo, čeho se právě dopustil. Pane bože! To nemohla být pravda. Naprázdno polkl a upíral na krále zoufalý pohled. Lačnost v jeho očích ale přehlédnout nemohl.
"Vaše výsosti, já..." hlas mu uvázl v hrdle. Znovu se mu udělalo slabo, ale rozhodl se to ignorovat. To nesměl, ne to skutečně nesměl. Kdykoli jeho myšlenky utekly podobným směrem, snažil se je zahnat svou silnou vůlí a když to nepomohlo tak i modlitbami. Miloval Francii a jejího krále, ale o tom jak moc dává přednost tomu druhému, sám sebe přesvědčil teprve nyní. Co měl teď dělat? Byl přece kněz, ale když dovedl církevní záležitosti odsunout ve prospěch státu, proč ne teď? Je v první řadě ministr, člověk... jeden stát, jeden král... bůh mi pomáhej!
Král vstal a klidně k němu přešel. Stanul před svým ministrem, shlížel do jeho tváře a neřekl nic. Mlčel, když se k němu přitiskl, i když zaslechl jeho sten a ucítil tlukot srdce na své hrudi. Rukama majetnicky sevřel jeho boky, kolenem jej přiměl roztáhnout nohy a vtiskl se mezi ně. Chtěl z něj servat církevní šat, okamžitě se ho zmocnit, ale něco v jeho nitru mu to nedovolilo. Potřeboval jeho souhlas. A ten dostal. Richelieu si něžně přitáhl královu hlavu blíž a políbil jeho rty jako tu nezbožňovanější svátost. Král se po té vrhl na jeho ústa a začal je divoce plenit.
Spěšně mu vyhrnul sutanu a dotkl se jeho kůže, kterou nenasytně stiskl oběma rukama. Popadl jej za stehna a vyzvedl výš. Richelieu mu ovinul paže kolem krku, nohama pevně obemkl jeho boky a tiše mu sténal do úst. Zády se stále opíral o dřevěné dveře a opřel se o ně i týlem hlavy, když jej pohyby králových boků začaly přivádět k šílenství.
"Můj bože..." vydechl a chvíli si jen vychutnával tu slast, být v moci pevných rukou a šikovných úst, které se nyní vrhly na jeho rozhalený krk.
Ludvík v posledních zbytcích rozvahy zvažoval, kam se s milencem uchýlit. V úvahu připadal jedině správcův stůl, kam také kardinála rychle přenesl.
Kardinálovo svědomí chtělo ječet a bránit se. Odplulo ale někam pryč, bylo příjemně zastřené a on jej rozhodně nehodlal hledat. Dovolil panovníkovi všechno. Ostatně Ludvík se po něm vozil už od doby, co nastoupil do úřadu, takže to nebylo nic nového, jen tento způsob byl daleko příjemnější. Také panovník už nad sebou zcela ztratil kontrolu. Líbily se mu zprvu nesmělé kardinálovy doteky, které ale postupem času získaly na naléhavosti. Připadal mu jako panna, kterou mohl dobývat. Roztrhl mu sutanu tak prudce, až se červené knoflíčky rozlétly po místnosti. Richelieu zasténal a zaryl prsty do králových vlnitých vlasů. Ludvíkovi se hrozně líbil ten kněžský úbor. Byl nadšen, když pod rudou látkou nalezl jakousi krajkovou spodničku. Něžně jí vyhrnul a se šibalským úsměvem se za ní schoval. Kardinál vykřikl, jakmile ucítil královy rty ve svém klíně.
"Och, bože..." zaúpěl a zakryl si rukama obličej. Zaslechl šustění látky, když se nad ním král opět sklonil. Ucítil jeho hrdé mužství na své kůži a zpanikařil.
"Vaše výsosti, já ještě..." král mu ale jen přiložil prst na rty a něžně zašeptal:
"Já vím..." Pak mu ovinul paže kolem pasu, usedl do křesla a stáhl jej obkročmo na svůj klín. Roztouženě si znovu přitáhl jeho sladká ústa a vychutnával si každý jeho nesmělý dotek. Začal pomalu zvedat boky a třel svou touhu o ministrův klín. Odpovědí mu byly stále hlasitější steny a touhou zamžené oči, které se na něj něžně dívaly. Fascinovaně do nich hleděl a nemohl už více zadržovat svůj chtíč. Potřeboval jej, chtěl být tím, kdo se zmocní toho čistého těla, a chtěl to teď.
"Armande, chci tě..." zašeptal mu do ucha, než se do něj jemně zakousl. Kardinálovy paže se mu ovinuly kolem krku a jejich pohledy se znovu setkaly. Richelieu mlčky přikývl.
Ucítil tlak, který přešel v ostrou bolest. Zachvěl se a přitiskl se k milenci pevněji. Král na okamžik strnul, skutečně mu nechtěl ublížit, zpomalil tedy a vnikal do jeho těla jak nejopatrněji mohl. Když kardinál dosedl na královy boky, chvíli jen lapal po dechu a snažil se zvyknout na ten nový pocit. Bolest pomalu odeznívala a brzy se dostavil příjemně slastný pocit, který se rozléval celým jeho tělem. Ludvík měl co dělat, aby zůstal v klidu. Přítomnost v tom těsném horkém těle jej přiváděla k šílenství. Musel nějak zaměstnat svá ústa a tak se zaměřil na ministrův krk.
"Jak se cítíte?" špitl a pevně jej objal. Lehce nadzdvihl boky a přirazil tak proti jeho tělu. Kardinál zvrátil hlavu nazad a blaženě zaúpěl. Ludvík zrychlil tempo, po chvíli popadl milence za boky a začal jimi přirážet proti svému klínu. Richelieu vyjekl, rychle ale pochopil a začal se královu tempu přizpůsobovat. Netrvalo dlouho a jejich pohyby se dokonale sladily, k naprosté spokojenosti obou stran. Král fascinovaně civěl na muže ve svém objetí. Zarudlé tváře, pootevřené rty, tiché steny, prsty zaryté do jeho ramen... Sevřel ten štíhlý pas a přitiskl svou tvář k jeho.
"Armande..."
Kardinál pojednou strnul, jeho tělo se zachvělo a on udusil výkřik v kůži králova krku. V ten samý okamžik jen do slastných výšin následoval i sám panovník.
Už nikdy se ho nechtěl vzdát. Už to nešlo, po tom, co se spolu dotkli nebe. Král kardinála držel v náručí, dokud se jejich těla nezklidnila. Proboha, přede jako kočka, uvědomil si. Pak mu pozvedl hlavu a podíval se mu do očí. Byly něžnější než kdy dřív.
"V pořádku?" zašeptal a když kardinál přikývl, políbil jej na špičku nosu.
"Teď už mi snad věříte, že vás mám rád..." špitl a přitiskl si smějícího se přítele na svou hruď.
+++
"Ááá!" ozval se král od okna, "tak už je mi jasné, kdo mě kopnul!" zvolal, než si znovu zavdal z lahve Bordeaux, kterou objevil ve správcově stole."
"Jak to víte? Kdo tam je?" vyzvídal kardinál, vyhrabal se na nohy a docupkal k němu. Ludvík si jej přitáhl k sobě a hrdlem lahve mu ukázal na několik postav, spěšně pobíhajících kolem dvou kočárů.
"Hrome... to jsme my... tedy, to je drzost!" vydechl Richelieu a vzal si od krále nabízenou láhev.
"Sakra práce... nevím, jestli je pověsit, nebo vyznamenat..." prohodil král pobaveně. Náhle popadl kardinála a strhl jej k zemi.
"Co-co se děje?" zašeptal ministr, který -povalen na záda- jen tak tak zachránil víno před vylitím.
"Strážní se dívali naším směrem." vysvětlil prostě král a usmál se na muže, kterého se mu znovu podařilo dostat na lopatky.
"Řekl jsem, že nás najdou ráno, tak nás taky až ráno najdou..." zavrněl, než kardinála znovu políbil.
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mila Mila | 21. listopadu 2011 v 23:30 | Reagovat

Bažanti aka 4 sluhy a 4 mušketýry mám ráda a znovu píšu,že se ti to povedlo se vším všudy:D i s nakopáváním,kterého tam bylo hafo:3
a zkopírovala jsem jeden komentář z čsfd,který to vyjádřil:D
V dětství jsem tuhle komedii strašně zbožňoval, respektive některé scény z ní (vrchol byla bitka v hospodě - lití olova do bot, házení raků do kalhot). Teď už to není tak žhavý, ale pořád fajn zábava se skvělým otcem Josefem. "Dám nafukovací klekátko tomu, kdo ho chytne"

2 Paulett Paulett | 21. listopadu 2011 v 23:36 | Reagovat

Ach není nad šťastné konce...ale fakt by mě zajímalo, jak vysvětlí tu roztrhanou sutanu :-D

3 Sweethistory Sweethistory | E-mail | 23. listopadu 2011 v 18:04 | Reagovat

Tý jo, děkuji za 7X5 modrých hvězd! Ale komentáři rovněž neopovrhujte...je to můj jediný honorář...:-)
(P.S. pro Paulett...že by přece jen druhý díl???) :-D

4 Lola Lola | 23. února 2012 v 19:45 | Reagovat

páni :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama