Psát o hezkých věcech je malým východiskem ze smutného světa kolem.

Lov na kachny II

7. února 2010 v 15:27 | Sweethistory |  Detektivní povídky

Asi po čtvrt hodině se pan Poirot vrátil a já mu radostně vykročil naproti. Ale jeho výraz mě zarazil. Za detektivem vstoupil další muž, zdaleka ne tak sympatický. Byl hubený, nejméně o hlavu vyšší než Poirot a tvářil se nepříjemně povýšenecky. Detektiv mlčky zavřel dveře. Ani se nesnažil předstírat nadšení, když mi příchozího představoval.
"Toto jest major Dubois." Dotyčný si mě změřil přísným pohledem šedých očí a spustil něco ve své mateřštině. Malý policista postával u dveří a zjevně nemínil nadřízeného informovat o mé neznalosti francouzštiny. Šéf policie ukončil svůj projev otázkou a momentálně čekal na odpověď. Tu jsem mu ale poskytnout nemohl a se zoufalstvím v očích jsem se obrátil na pana Poirota.
"Mrzí mě to. Být to na mě, vy byste šel hned, ale můj nadřízený chce důkaz, že nejste vinen. Chápejte, vy jste jediný podezřelý a on nechce riskovat kritiku novin."
Stál jsem jako opařený. Jsem stále podezřelý? Ale jak to?
Dubois střelil pohledem po Poirotovi a nasupeně na něj něco prskl. Zelené oči jen líně sklouzly k podlaze a pozorovaly jí, dokud vzteklý výlev velitelův neskončil. Měl jsem sto chutí toho chlapa nakopat. To se mu to řve na menšího, hrdinovi…
Nezdálo se ale, že by hrdost Poirotova spíláním nějak utrpěla. Měl jsem dokonce pocit, že je tím mírně pobaven, ale i sebemenší úsměv by zůstal beztak skryt za navoskovaným knírem. Malý policista na mě pak povzbudivě pohlédl.

"Buďte bez obav, důkazy budou, já jen nevím kdy. Budete tu muset posečkat ještě."
Pan Poirot se s něčím obrátil na velitele a ten jen přikývl prost jakéhokoli zájmu. Další slova směřoval malý detektiv na strážmistra, který se od jeho odchodu nehnul z místa. Furnier přikývl a uchopil mě za paži.
Tak to je skvělé, pomyslel jsem si. Umřu v Belgickém vězení…
Poirot, jako by četl mé myšlenky, pravil:
"Do vězení vás nepošlu. Nechám vás s Furnierem dole v místnosti číslo šest. Věřím, že to nebude dlouho trvat a vy budete moci jít."
Strážmistr mě vyvedl na chodbu a zavřel za oběma muži dveře.
Jen co zámek zapadl, ozval se z místnosti tlumený křik. Podřízený si musel vyslechnout kázání velitele. Řev to byl jednostranný a já si představoval, jak tam ten mužíček stojí s patami u sebe a s nepřítomným výrazem propadá dočasné hluchotě čekajíc na velitelův odchod, za který -jak jsem předpokládal- s očima v sloup poděkuje všem svatým.
"Quelle espece d´idiot!"4 zamumlal si Furnier a odvedl mě do přízemí.


Místnost číslo šest byla jakým si skladem. Nechápal jsem, proč nemá belgická policie k dispozici něco praktičtějšího, protože kdybych chtěl klást odpor, mohl jsem za pomoci nábytku, který byl vyrovnán podél stěn jinak prázdné místnosti, napadnout svou stráž a utéci oknem. Naneštěstí jsem byl tak zbabělý, že mé myšlenky se zaobírali pouze tím, kam se usadím. S povzdechem jsem se pak natáhl na lavici, podepřel si hlavu a zahleděl se ke stropu.
Strážmistr se usadil naproti mně, vytáhl z uniformy malou knížečku a začal si číst. Přemýšlel jsem, čím já vyplním toto své nucené volno.
Obdivuje krásu prosté zelené linky, která se táhla na zdi těsně pod stropem, zastavil se můj zrak pojednou na velkém děleném oknu se secesní vitráží v horním oblouku.
Něco cinklo o skleněnou tabulku.
A znovu.
Zamrkal jsem a zmateně se posadil. Furnier byl tím zvukem také vyrušen, sklapl knížku a přistoupil k oknu. Jen k němu došel, napřímil se a zmateně si zvedl ruku k čelu. Myslel jsem, že si jen uhlazuje vlasy, ale on salutoval. Ale komu? Vyskočil jsem na nohy a vykoukl oknem do ulice.
Pod oknem stál Poirot. Radostně jsem mu zamával a on mi oplatil širokým úsměvem. Parapet nebylo vysoko nad chodníkem, přesto se malý detektiv musel zaklánět, aby nás viděl.
Furnier otevřel okno. Pan Poirot odhodil kamínek, který mu zbyl v dlani a něco ke strážmistrovi pronesl. Ten se rozpačitě usmál, otevřel okno dokořán a gestem mě vybídl, abych jím vylezl ven. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a hbitě jsem seskočil na chodník vedle malého policisty.
"Omluvte to nepohodlí. Ale lepší cely jsou také…lépe hlídané." usmál se a pečlivě teď oprašoval omítku z rukávu Furniera, který se po elegantním seskoku vyhoupl z podřepu do pozoru.
Pan Poirot byl policista každým coulem. Uniforma mu seděla tak dokonale, jako by se v ní narodil. Když byl konečně spokojen se vzhledem svého podřízeného, vytáhl šavli a její špicí přivřel okno. Sám by na něj nedosáhl a navíc také hrozilo, že se umaže od omítky. Pak se na nás obrátil a zavelel k odchodu. Všichni tři jsme vyrazili postranní uličkou podél budovy policie.
Co sledoval tímto porušením předpisů? Kam jsme šli? Tak trochu mě napadlo, že to udělal na truc šéfovi. Ale byl skutečně tak bláhový nebo tak sebejistý, aby si něco takového mohl dovolit?
"To je běžný postup?" vyzvídal jsem.
"Non." usmál se. Polkl jsem a dotíral dál:
"Už máte důkazy o mé nevině? Můžu jít?"
"Non."
Furnier se na mě zazubil, snad mi tím chtěl naznačit, že má snaha je naprosto marná. Ale já se nemínil nechat odbýt.
"Kam to jdeme? Chcete si ještě prohlédnout místo činu?" vystřelil jsem naslepo.
"Non." odvětil a přidal do kroku. Klapot jeho cupitavých krůčků se rozléhal úzkou uličkou.
Přestože jsem nevěděl ani kam máme namířeno, ba ani co mě tam čeká, šel jsem klidně.
Nevím přesně co mi vrátilo jistotu a vyrovnanost. Snad to byla sama jeho přítomnost, otevřenost a sebejistota v jeho chování, co mě zbavilo strachu.
Začal jsem tomu mužíkovi věřit.
Vyšli jsme na hlavní ulici. Všude postávaly hloučky policistů, ale každý z nich, jakmile spatřil mého "patrona", vypnul hruď a s úsměvem nám salutoval. Ten malý mužík tu byl asi hodně známý…
"Byl jste už někdy v Bruselu, pane Hastingsi?" Ozval se po chvíli, nečekal na odpověď a pokračoval:
"Krásné město. Nepravidelné, křivé, ale hezké. Všude jsou malé obchůdky a kavárny, restaurace a květinářství…je toho tu skutečně dost. Naše čokoláda je slavná a výborná. Jedl jste někdy pravé belgické pralinky?" Obrátil se ke mně s úsměvem. To už jsem nechápal nic. Jsem podezřelý, co byl unesen, aby si vyslechl vyprávění o čokoládě…
"N-ne. My máme v Anglii také-"
Poirotova tvář se stáhla do bolestné grimasy.
"Oh, mon Dieu! Vaše čokoláda. Jednou mi můj kolega něco takového přivezl z cesty. Díval se, jak do toho bonbonu koušu a pak se mi smál, když jsem ten bonbon zabalil a vrátil zpátky do krabičky. Prý chtěl vidět můj znechucený obličej. Ne, skutečně se to jíst nedá. Vy ubozí ostrované, o co jste chudí, když nemáte čokoládu…"
"Ale my máme čokoládu…"
"Nemáte. Věřte, nemáte. Máte snad kakao, tuk a cukr, ale toto vám neudělá čokoládu. Vy máte jen hnědou hmotu, jejíž obal je krásný a září do očí, aby si tu věc někdo vůbec koupil."
Při hovoru mával zděšeně rukama. Když jsme se přiblížili k veliké louži, stáhl detektiv ruce na hruď a zůstal stát, dokud kaluží neprojel přijíždějící kočár. Pak rozvířenou vodní plochu velkým obloukem oběhl.
"Nu, ale jedl jsem vaše frity." nadhodil jsem, když jsem jej doběhl.
"Ach, ano, frity…smažené proužky podzemních jablk…" zavrčel s odporem ve tváři.
"Brambor."
"Jak? Bram…" pohlédl na mě úkosem.
"No, brambory. Brambora, brambor…"
"Oui. Ale já je nemám rád ať už jsou z čehokoli. Víte, člověk se od nich zamastí. A ty skvrny pak nejdou pryč. A už jsme tady!"
Detektiv se rozkošnicky zadíval na malou hospůdku, která se krčila na rohu malé boční uličky. Na zelené vývěsní tabuli stálo zlatým písmem: Chez Vieille Grandmére.
"Zvu vás!" zamnul si Poirot ruce a vkročil do zahrádky před restaurací. Usadil se u stolku pro čtyři, rovnou pod květináčem s převislými pelargóniemi. Sedl jsem si naproti němu a pohlédl na číšníka, který se přihnal z restaurace a přátelsky Poirota vítal. Detektiv vyskočil, protáhl se kolem stolu, vřele muže objal a políbil na tváře. Mlčky jsem pozoroval dva veselé Belgičany a naslouchal jejich přátelskému hlaholení. Číšník mě úsměvem přivítal a podal mi knížečku s menu. Ve francouzštině, jak jinak…
"Dáte si kávu, čaj, víno, nebo čokoládu?"
"Tak ochutnal bych tu vaši horkou čokoládu, jestli jí tu dělají…"
Poirot se rozesmál a mou odpověď přeložil vrchnímu, který se na mě zakřenil a odběhl mou zabedněností pobavit své kolegy.
Furnier zůstal stát v pozoru před restaurací. Když jej Poirot uviděl, zavolal na něj a přizval ke stolu. Strážmistr si přisedl vedle mě a vytáhl z kapsy koženou peněženku. Poirot se k němu naklonil přes stůl a něco mu sdělil. Policista na něj vděčně zamrkal a přikývl.
"Říkal jsem, že ho hostím jako svého spolupachatele. A pozvání pro vás jest jako odškodnění za nepříjemnosti, které vám způsobil můj nadřízený." usmál se a otevřel menu.
"Takže, takže…tahle cesta neměla s vyšetřováním nic společného?" vytřeštil jsem nechápavě oči.
"Mais non, něco přece. Mám zde rendez-vous avec les preuves5. Čekáme přece na důkazy. A mimoto mám hlad. Tak co si dáte? Mám vám přečíst menu?"
I já měl hlad…bože, do teď jsem si neuvědomoval, jak velký.
"Ne, dám si nějaký steak…" Zelené oči na mě zoufale pohlédly.
"Oh, non, steak. NON. Dovolte, něco vám vyberu sám. Et vous, Furnier? Qu´allez-vous prendre?" 6
Číšník nám přinesl nápoje a převzal objednávky. Sklonil jsem se nad šálek jemně kouřící čokolády. Voněla skutečně báječně. Ponořil jsem do ní lžičku a s úžasem pozoroval, jak se jen s obtížemi pomalu sklání k okraji hrnečku. Obdivně jsem hvízdl.
"Tak to je něco."
"Oui."
"A to si můžete dovolit z policejního platu?" Tu otázku jsem plácl rychleji, než jsem si stačil uvědomit, je-li vůbec vhodná. Poirot ale jen vytáhl obočí, zvedl nos od šálku a decentně si přiložil ubrousek ke rtům.
"Inu, já jsem náročný pro dobré jídlo. A oblečení, pravda. Ale jsem dobrý, mám výsledky a přivydělávám si jako soukromý vyšetřovatel a poradce."
Se zájmem jsem se na něj zahleděl.
"Takže soukromý detektiv? Jako Sherlock Holmes?" ptal jsem se dychtivě.
"Oh non. To ne. Jsem lepší než nějaký Angličan s houslemi."
Skromnost tedy nepatřila mezi jeho silné stránky. Ale u tohoto muže mi ješitnost zase tak nevadila.
"A už tedy víte, co se stalo? Víte, kdo ho zabil?"
"Jen klid, mladíku. Ano, mám podezření a teorii, ale jestli ona jest pravdivá se dozvím po chvíli."
Vytáhl cigaretové pouzdro a zapálil si.
"Nu a co vy, mon jeune ami?" máchl rukou směrem ke mně. Za prsty se mu táhl jako stuha úzký proužek dýmu, který se nenávratně rozplynul nad mým šálkem, když byl rozvířen dalším gestem jeho dlaně .
"Co máte vy v plánu dělat se životem?"
"Já, no, budu pracovat u Lloyda, to je pojišťovací společnost v Londýně. Ale vždy mě bavilo cestování, tak nevím, popravdě se téhle otázce snažím vyhýbat."
Unaveně se na mě usmál.
"Cestování. To mě nikdy nelákalo příliš. Já cestuji prostřednictvím les petite cellules de cerveau7." Zavrněl a přiložil si významně ukazováček ke spánku.
"Lidská psychika, to je ta nejtajemnější země."
"Ano, to ano. Víte, přemýšlel jsem-"
"Oui, c´est bien8."
"…no, jako kdo to mohl udělat. A tak podle mě, k tomu nikdo neměl důvod. Víte, ten pán nebyl nijak bohatý a jeho rodina byla z toho všeho zdrcená. Nezdálo se, že by měl nepřátele. Takže si myslím, že to musel udělat někdo, kdo s ním byl v osobním sporu, ale ne z rodiny. Jako třeba někdo, s kým se znal z Anglie."
"A z čeho tak soudíte?" ozval se pobaveně Poirot.
"No, já nevím, tak mě to napadlo…"
"Viděl jste snad někoho?"
"Ne, proboha, to ne. Byl to jen takový nápad…"
"Pane Hastingsi, vaše fantazie jest velká. Ale nápady bez důkazů nebo indicií ty jsou pro nic."
Sklopil jsem uši.
"Ale hlavu vzhůru. Jste mladý a život máte před sebou. Vy máte spoustu možností…"
Obličej na moment natočil stranou, jak potáhl z jemné cigarety, a zahleděl se přes ulici směrem, kterým jsme přišli. Zelené oči se rozšířily. Detektiv náhle vyskočil a zvedl ruku s cigaretou nad hlavu.
Obrátil jsem se, abych zjistil, co se děje. Po chodníku k nám přibíhal policista s modrým okem. Buggé.
Doběhl k Poirotovi, postavil se do pozoru a spustil o překot salvu francouzských vět.
Malý detektiv mu pozorně naslouchal a jeho úsměv se rozšiřoval s každým strážmistrovým slovem. Pak radostně vykřikl, natáhl se přes květinový převis a poplácal Buggého po rameni. Buggé se na pozvání usadil vedle Poirota a svou únavu brzy utopil v šálku čokolády.
"Je to v pořádku, mon ami. Případ jest vyřešen."
"Vážně?!" Rozkřikl jsem se a nadšeně vyskočil. Málem jsem při tom převrhl svůj šálek.
"Ah, mon Dieu, sedněte si přece. Vy se do té policejní stanice nějak těšíte…ano. Je nezbytné, abyste tam ještě naposled přišel. Slibuji, už naposledy. Áááá, bon. Nesou nám večeři."
***

Já, Artur Hastings, jsem se dobrovolně vracel na policejní stanici v doprovodu tří uniformovaných policistů. Byl na nás určitě zvláštní pohled. Výškovou sestupnost jsem narušoval jen já svými sto pětaosmdesáti centimetry. Sestoupil jsem proto k pobavení všech tří pánů do vozovky, abych tak vzdal hold Poirotově velkoleposti.
Hořel jsem zvědavostí a ten malý filuta mi nemínil od mého soužení nijak pomoci.
Vstoupili jsme bočním vchodem a já si oddychl, že se nemusím soukat oknem zpět do místnosti číslo šest. Detektiv nás sebejistě vedl chodbami komisařství. Buggé se od nás v prvním patře odpojil a vrátil se, až když jsme všichni seděli v Poirotově kanceláři.
Přinesl brokovnici. Stejnou, jako byla ta má, až na to, že tahle byla od bahna a její nábojová komora byla u pažby roztržená.
Malý detektiv hbitě vyskočil a rozložil po podlaze noviny. Buggé na ně zbraň položil a posadil se na připravenou židli.
Poirot ve dveřích ještě krátce pohovořil s policistou, který mu přinesl nějaký dokument. S úsměvem se pak obrátil ke mně.
"Bon, alors. Už vás nebudu déle napínat pane Hastingsi. Věřím, že se chcete dostat zpět k přátelům. Už jsem vám zajistil dopravu. Už je konec, jste úředně propuštěn a to s požehnáním mého velitele." ukázal mi papír s razítkem.
Vděčně jsem se zazubil, vrhl se k němu a začal mu lomcovat paží.
"Děkuji vám, pane Poirote!"
Detektiv se zapýřil.
"Ale to byla maličkost. Ještě než odjedete, chtěl jsem vám sdělit, co se stalo, tedy pokud vás zajímá to…"
"Pro boha ano! Jsem zvědavý, kdo ho teda zabil?"
"Nikdo, mon ami. Byla to nehoda."
Přiznávám, byl jsem zklamán.
"Cože? Jak? přece se nezastřelil sám?! Jeho puška byla na břehu a měla jinou ráži. Říkal jste to, tak jak je to možné?"
"Je mi to líto, že pro vás nemám nějakou komplikovanou vraždu. Vážně. Slovo Hercula Poirota na to, že šlo o nešťastnou náhodu. Nevěříte? Bon. Sedněte si a pozorně poslouchejte.
Pan Louis Bertrand se chystal na lov- jak jste mi sdělil- se svým synovcem. Ale synovec se nakonec lovu nezúčastnil. Ale to starý pán nemohl předvídat a tak si vzal dvě brokovnice. Synovec by mu vždy tu jednu nabil a on tak mohl střílel rychleji. Zbraň tu si dal do vaku, takže nikdo nemusel znát, že má dvě. Stejně tak musel vzít i dva typy nábojů.
Dostal místo a šel tam. Rozložil zbraně, vzal tu anglickou a tu druhou nechal na břehu. Bon. Sestoupil s ní do vody a začal střílet. Já na lovu byl jednou a nemám ho rád. Moc hluku. Ale vím, že když se střílí, nevěnují lovci mnoho pozornosti jiným věcem. Pan Bertrand střílel. Nabíjel rychle, aby mu kořist neuletěla. Náboje bral ze své kabely, ve které měl ale dva druhy nábojů. Ve spěchu tak umístil do ehm…jak je to…chambre de cartouches …ah, komora- do komory ten menší náboj. Žádný výstřel. Puf, co to? Nevěnoval tomu pozornost, zlomil zbraň, vysypal les cartouches vide9 a vložil dvě nové. Nevšiml si, že ta malá zůstala v hlavni a ucpala jí. Nu a když pak stiskl spoušť, tlak výstřelu roztrhl komoru a broky ho zasáhly do tváře. Jeho zbraň pak spadla do vody a nikoho nenapadlo hledat jí. Jen Hercula Poirota."
Užasle jsem na něj zíral. Páni!
"Tak tam jste poslal toho policistu? Hledat zbraň?"
"Oui. přesně tak."
"A jak…od kdy jste to věděl? Co vás přivedlo na myšlenku, že to byla náhoda?"
"Ah, no, víte, to se na lovech stává celkem často. Vyloučil jsem všechny přítomné a když jste mi zbyl jen vy, už jsem nepochyboval."
Tu narážku jsem ignoroval.
"Chcete říct, že jste na to přišel, aniž jste viděl místo činu? Aniž jste někoho vyslechl? Jen podle toho, co jsem vám řekl?"
"Oui, jsem dobrý. Ale není to vždy tak snadné. Někdy se bahnu nevyhnu." posteskl si.
"Jste geniální." zvolal jsem uznale.
"Je sais, mon ami10."
***

Před budovou belgické policie na mě čekala drožka. Je to za mnou. Je to neuvěřitelné, jak si po takovémhle zážitku začnete vážit života a svobody. Rozloučil jsem se s oběma policisty a s vděčností jsem potřásl rukou jejich veliteli. Pan Poirot mě srdečně objal, postavil se na špičky a políbil mě na tváře. Rozpačitě jsem se usmál a cítil, že rudnu. Ne, tenhle zvyk si asi nikdy neosvojím.
"Alors, bon voyage, mon ami. Et bonne chance!" pronesl s úsměvem.
"Jsem vám nesmírně vděčný za pomoc, pane Poirote! Jste mým vzorem!"
Nyní se začervenal malý policista.
"Na práci detektiva je něco úchvatného! Třeba se dám k policii!" pronesl jsem a nasedl do drožky.
"Bon, možná se ještě někdy setkáme."
Díval jsem se na jeho drobnou ale hrdou postavičku a připadalo mi, jako bych opouštěl dlouholetého přítele.
"Nepřál bych si nic jiného." odpověděl jsem upřímně.
Drožka se rozjela. Vyklonil jsem se a mával z otevřené drožky:
"Tak tedy nashledanou, monsieur Poirot!"
"Au revoir, mon chér ami…Mil-soixante-six."







1"Ah, pan 1066!"
2"Jmenuji se Hercule Poirot."
3 Ale po pravdě
4 "To je ale kus vola!"
5 dostaveníčko s důkazy
6 "A vy, Furniére? Co si dáte?"
7 malé buňky mozkové
8 Ano, to je dobře.
9 prázdné patrony
10
"Já vím, příteli."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 12. února 2010 v 19:58 | Reagovat

Poirotova angličtina je prostě úžasná, občas mluví jako kniha, ze které se nejspíše učil.
Je to pěkný filuta, takhle trápit Hastingse. Ačkoli bez něho by možná přicházel tajemství na kloub hůře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama