Psát o hezkých věcech je malým východiskem ze smutného světa kolem.

Lov na kachny I

7. února 2010 v 15:23 | Sweethistory |  Detektivní povídky

Belgie, 1905

Moje Omegy neúprosně odkrojily z hodiny další čtvrtinu. Ještě patnáct minut a bude pět. Nervózně jsem se rozhlédl po tvářích všech přítomných. Výrazy mnohých se moc nezměnily od chvíle, co jsme přišli-přesněji, co jsme sem byli přivedeni. George spal rozvalený na lavičce vedle mě. Jeho klid jsem nechápal a popuzoval mě. Ne, skutečně jsem si nemyslel, že několik hodin ze své dovolené prosedím v budově belgické policie, v cele předběžného zadržení.
Do místnosti vstoupil mladý policista a začal drmolit něco francouzsky. Všichni kolem zvedli se zájmem hlavy. Soudě podle úlevných výdechů, je oznámení uklidnilo. Jen já byl zase zcela mimo. Dloubl jsem loktem do George.
"Hej, vstávej! Co to říká? Co se děje? Už nás pouští?"
Kamarád se s potížemi vyhrabal do důstojné pozice, předklonil se a prsty si stiskl kořen nosu.
"…že můžem jít, ale nemáme se vzdalovat z bydliště a máme být k dispozici dalšímu vyšetřování." zahuhlal, udusil dlaní zívnutí a mátožně se postavil.
Zalila mě vlna úlevy. Ne že bych něco provedl, ale měl jsem strach z křivého obvinění. Z toho, že pachatele nedopadnou, vinu hodí na mě, na cizince, co byl ve špatnou dobu na špatném místě a co neumí ani kváknout francouzsky pozdrav.
Teď rychle pryč. Do baru, anebo rovnou do postele. Ach, díky bohu, že je to za mnou…
Sáhl jsem po klobouku a vstal.
Najednou se mi zdálo, že jsem ve změti ryčných francouzských hlásek zaslechl zkomoleninu svého jména. Domníval jsem se, že jde o omyl, ale Georgův nechápavý výraz mě přesvědčil o opaku. I pohledy ostatních se upřely na mě.

"Co…co chce? Co se stalo?" vykoktal jsem zmírajícím hlasem. Přiznávám, že mi srdce v ten moment spadlo níž, než bych byl kdy ochoten připustit.
"Říká, že si s tebou chtějí ještě promluvit. Musíš tu zůstat." pronesl bezvýrazně George.
"Cože?! Myslí, že jsem ho zabil? To snad ne! Georgi, ježišmarja, co tu budu dělat? Já jim nerozumím…tak mu řekni…prostě mu vysvětli, že jsem byl celou dobu s tebou a že-"
George mě popadl za ramena, čímž duchapřítomně zastavil můj hysterický výlev.
"Já vím, žes to neudělal, proboha! Mě o ničem přesvědčovat nemusíš. Jde o běžný postup. něco jim nesedí, tak to musí znovu přešetřit. A uklidni se! Já bych tě tu jen tak nenechal. Uvidíš, že se to vysvětlí…"
Někdo mě popadl za paži. S přihlédnutím k mému psychickému stavu bylo pochopitelné, že jsem se lekl. Prudce jsem se otočil zasáhl dotyčného loktem do tváře. Naneštěstí pro mě, byl oním dotyčným mladý policista. Zkoprněl jsem a vytřeštěně pozoroval strážmistra, který teď stál vedle mě s rukou na tváři a do očí se mu draly slzy. Zbyla ve mně už jen malá dušička.
Chtěl jsem se omluvit, ale George mě předběhl. Policista se pomalu napřímil a jen nad tím mávl rukou. Asi byl na podobné reakce zvyklý. Zamrkal a prohodil něco k Georgovi.
"Co řekl?" fňukl jsem a zoufale popadl kamaráda za rukáv.
"Že jsi trouba. Hele, teď mě poslouchej! On nás teď vyvede z budovy a pak se pro tebe vrátí a odvede tě ke svému nadřízenému! Tak neblbni, uklidni se a všechno bude dobrý, jasný?! Tak se drž, zítra si pro tebe přijedu." plácl mě po rameni a vyšel z místnosti. Policista za ním zavřel a otočil klíčem v zámku.
Tak tohle je průšvih.

***

Strážmistr Buggé vybíhal schodiště. Na odpočívadle by se byl málem srazil s mužem, který ležérně stoupal stejným směrem. Ke strážmistrovi se překvapeně otočil malý důstojník v perfektně padnoucí uniformě.
Mladík se vymrštil do pozoru. Zadýchán teď hleděl to jasných očí Hercula Poirota- muže, kterému by slušel mnohem vyšší post, nebýt nepřejícnosti šéfa policie.
"Ah, Buggé. Jdete za mnou?" usmál se přívětivě důstojník. Pak ale stáhl tmavé obočí a ustaraně k mladíkovi přistoupil.
"Co se vám stalo?" poukázal zaraženě na mladíkovo modrající oko.
"Na váš rozkaz jsem zadržel toho britského pána, pane. "
"To vám udělal on?" zavrčel detektiv a v zelených očích mu zajiskřilo.
"Ne-tedy ano, pane, ale omylem. On je dost vyděšený, prudce se otočil a já dostal ránu, to je vše." zazubil se mladík, dávaje tak jasně najevo, že ho hned tak nějaká modřina od práce u policie neodradí. Odměnou za skromnost mu bylo uznalé poplácání po rameni.
"To se tu občas stává, to víte. Doporučuji vám ale, abyste všem hrdě tvrdil, že jste to zranění utrpěl, když jste hájil čest mladé slečny…to zní lépe, než rána od Angličana."
"Rozkaz, pane!"
"Nu, tak mi ho předveďte. Jak že se jmenuje?"
"Hastings, pane. Artur Hastings."
Detektiv vystoupil zamyšleně na první schod a natočil k mladíkovi svůj ostrý profil.
"Hastings…tak se jmenuje, říkáte? Zvláštní, tihle Britové. Sem s ním!"
"Ale pane, on neumí francouzsky."
"A čekal jste snad něco jiného, příteli? Je to Angličan. Divná jména, nestravitelná kuchyně, příšerné počasí. Proto jezdí k nám. Přiveďte mi toho hrdinu." uzavřel Poirot a vydal se ke své kanceláři.

***

Policista, se kterým jsem měl před necelou půlhodinou onen nepříjemný incident, mě nyní vedl k výslechu. Celou cestu mlčel a já nevěděl, jestli si jen šetří hlas, nebo je uražen. Byl bych se mu omluvil a dokonce jsem se o to i pokusil, ale sotva jsem vykoktal několik slovíček a monolog tento doplnil pak ještě usměrňující gestikulací, zastavil se muž zákona, pohlédl na mě pln soucitu, načež změnil směr naší cesty a odvedl mě na toaletu. Od té chvíle už jsem se raději o žádné další promluvy nepokoušel.
Vystoupali jsme po schodech a stanuli před dveřmi jedné z kanceláří. Policista spustil ruku z mé paže a z pro mě nepochopitelných důvodů si začal urovnávat uniformu. Pak decentně zaklepal.
"Entrez!" odpověděl mu zvučný hlas.
Mladík si odkašlal, sundal čapku a vzal za kliku. Když se dveře otevíraly, zaleskla se ve skomírajícím slunci naleštěná dveřní tabulka. Přečíst jméno se mi ale nepodařilo. Zdálo se mi, že je to něco jako Herkules…ale to byl asi nesmysl…
Policista za mnou zavřel dveře, srazil patky a více než uctivě pozdravil muže, který teď vstával od svého pracovního stolu.
"Ah, monsieur Mil-soixante-six!"1 zvolal, když mě spatřil a rozverně rozhodil paže.
Vyjeveně jsem na něj civěl, neb tak osobitého mužíčka jsem snad ještě neviděl.
Kráčela ke mně ztělesněná důstojnost. První, co mě na něm upoutalo, byl dokonale udržovaný černý knír. Byl zřejmě velkou pýchou svého majitele a tak se těšil nesmírné péči. Po vojensku střižený, navoskovaný, s konci švihácky zvednutými.
Jeho hlava měla téměř dokonale vejčitý tvar. Nos byl rovný, snad lehce židovsky klenutý, nad ním se vlnilo pravidelné černé obočí, z pod kterého na mě zablýskl pár jasně zelených očí. Jeho pomalu ustupující vlasy byly rovněž uhlově černé, dokonale upravené a uhlazené pomádou. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti.
Přicupkal k nám rychlými krůčky, popadl mě za ruku a když mě obdařil přívětivým úsměvem, splynuly mu koutky úst se špičkami knírku.
"Je m´appelle Hercule Poirot." 2
Zamyslel jsem se nad podivínstvím jeho rodičů a nad jejich smyslem pro humor, který projevili při volbě jména pro svého syna. Ale přes všechen strach, který mě svazoval, jsem mu jeho úsměv oplatil.
"Je suis Hastings…já-ne-umím francouzsky…" vybreptl jsem. Mužíkův úsměv se rozšířil.
"Snad se domluvíme, znám trochu mluvit vaší řečí." pronesl hrdě a pustil mou ruku.
Nedokáži ani vypovědět, jak jsem si oddechl. Chtěl jsem mu vše vysvětlit, že jde o hrozný omyl a že jsem nic neprovedl, ale on jen zvedl prst a vyžádal si ticho.
Nebyl velký. V skutku, byl drobný, hrome…musel jsem na něj shlížet. Jak jen obešel nařízení o minimální výšce členů policejního sboru?! Mohl mít tak metr šedesát, víc ne. A přesto si dokázal vydobýt takový respekt u svých podřízených …i u mě.
Omluvil se mi, odvedl si mladého strážmistra stranou a na něco se jej optal. Já jim nerozuměl, tak jsem tu chvíli využil k tomu, abych si prohlédl detektivovu kancelář. Ani moje matka by nedokázala místnost tak perfektně vysmýčit. Vše se lesklo čistotou, nikde ani smítko prachu. Stůl jen zářil a každá věc na jeho desce byla umístěna s nepochopitelnou pečlivostí rovnoběžně od druhé, papírové desky byly vzorně vyskládány do komínků, pera v kalamáři mířila násadkami stejným směrem-zkrátka nebylo nic, co by nějak narušovalo tu pečlivě zbudovanou symetrickou harmonii.
Mladý policista po krátkém hovoru zasalutoval a vyšel z místnosti. Pan Poirot se teď obrátil ke mně a nabídl mi židli. Usadil jsem se před jeho stolem a nervózně složil ruce do klína, neb detektivův kočičí zrak se do mě upřeně zavrtával. Pak oči odvrátil a rozvážně přešel ke svému stolu. Nesl se velmi důstojně. Zpříma. Úplně, jako by se snažil využít každého centimetru své omezené výšky. Jen hlavu klonil trošku stranou, když si mě prohlížel.
"Tak vy jste zbil mého policistu…" vydechl ztrápeně, když usedl naproti mně.
Vytřeštil jsem na něj oči. Pro všechno na světě, tohle mi tedy nijak nepomůže.
"To není pravda! Já-byla to nehoda! Neviděl jsem ho a omylem jsem ho udeřil loktem, ale to je vše! Já nechtěl…"
Detektiv se nad mým nesouvislým projevem rozesmál.
"Já vím, vy nemusíte nic vysvětlovat. Prosím, buďte klidný. Zavolal jsem si vás, abyste mi řekl, co se stalo."
"Ale vše jsem už řekl vašim kolegům." opáčil jsem zdrženlivě. Přesnější by bylo snad říci, že jsem vše řekl anglicky a můj kamarád George to přeložil. Že by něco popletl a oni si to špatně vyložili?
"Proboha, já nic neudělal, vážně ne!" zakvílel jsem.
"Buďte klidný. Vše jste řekl mým kolegům, ale ne mě. Chci vědět vše, jak jste vy to viděl a jak si to pamatujete. Prosím. Od začátku. Já budu jen sedět tu a poslouchat. Ach, nechcete něco kávy, nebo vody?" hleděl na mě se zvednutým obočím.
"N-ne, děkuji-"
"Cigarette?" Vytáhl z kapsy stříbrné pouzdro a nabídl mi přes stůl řádek vzorně vyrovnaných cigaretek.
"Ne, děkuji, nekouřím."
"Oh, bon. Tak začněte mluvit." Povzbudivě se na mě usmál, vytáhl si jednu z cigaret a připálil si. Byla tak maličká, že bych ji asi nejspíš spolkl, kdybych ji měl kouřit. Detektiv měl ale praxi. Při své postavě mu zřejmě nečinilo problém manipulovat s drobnými věcmi, zdálo se dokonce, že mu to činí zvláštní radost.
"Smím se zeptat, proč jsem zůstal zadržen?" otázal jsem se tiše.
"Protože pan Louis Bertrand byl zabit zbraní, kterou máte vy."
Pronesl ta slova, aniž se pohnul, zato já málem sletěl ze židle.
"COŽE? To není možné, já ho nemohl zabít…"
Překvapeně se na mě podíval.
"Ah, řekl jsem to špatně? Já chtěl říci, že náboj odpovídal těm, které používáte vy. Tedy že zbraně byly stejné ráže. Víte, byl zasažen do hlavy a ty …jak je to…les plomb de chasse…olověné kuličky-"
"Broky-"
"Oui, ty broky, byly jinak velké, než jaké používali ostatní. Takové se používají často u vás, v Anglii. V Belgii se vyrábějí menší do menších hlavní. Nu a takovou pušku máte i vy."
"Ano…to ano," připustil jsem, "ale já ho nezasáhl. Střílel jsem jiným směrem a mám na to i svědka…"
Detektiv se opřel loktem o opěrku svého křesla a přiložil si cigaretku ke knírku.
"Ale to já vím. Také po vás chci, abyste mi vše podrobně převyprávěl."
Vyfoukl ústy kouř a když se namodralý obláček rozplynul, spatřil jsem jeho přívětivý úsměv. To mi dodalo odvahy.
"Tak tedy, jsem Artur Hastings. Přijel jsem se svým- ne, já, ehm…znám se s panem Georgem Robertsem už od školy. On má tady v Belgii příbuzné, jeho bratr Paul se sem přiženil, no a tak mi nabídl- jako George- že bych sem mohl na pár týdnů odjet s ním. Já totiž dokončil školu a mám prvního nastoupit do pojišťovny, tak jsem to měl jako takové poslední prázdniny. Plánovali jsme si, že budeme chodit na lov a tak podobně. Vzal jsem si tedy s sebou pušku a golfové hole…ale žádné hřiště tu-"
Detektiv konsternovaně zvedl obočí, jakmile zaslechl slovo "golf". Odkašlal jsem si a pokračoval:
"…tak jsme přijeli, to bylo před třemi dny a ubytovali se u Paula v jeho domě v Sant-Pieter-něco. Dozvěděli jsme se, že se chystá lov na kachny a tak jsme se přidali. V sobotu se sešla společnost v domě pana Bertranda a dohadovaly se pravidla, rozmístění střelců a tak podobně. Já teda moc neposlouchal, mě to překládal George. A taky se nabídl, že bude se mnou, abych prý nechyt někoho, kdo neumí anglicky-"
"Promiňte, nerozumím… proč byste někoho chytal?" zamrkal nechápavě policista.
"Ehm…jako že…aby mi nepřidělili někoho, s kým se nedomluvím, protože já vážně neumím po vašem…"
Detektiv se usmál a pokýval hlavou.
"Ach tak. Bon. A viděl jste tehdy pana Bertranda?"
"No ano, viděl. On si k sobě vybral svého synovce, myslím že se jmenuje Piére, víte, aby mu jako nabíjel. Myslím, že starý pán uměl anglicky, že žil pár let ve Skotsku, ale já s ním nemluvil…to vím od George, vážně. Ani jsem ho neznal a nikdy před tím jsem ho neviděl, tak proč bych ho měl zabíjet…" vyjekl jsem roztřeseně.
Pan Poirot zavřel unaveně oči a zvedl defenzivně dlaně.
"Non, non, non. Klid. Já vás neobviňuji, mon garcon. Jen pokračujte…"
"No, druhý den ráno…jako dneska… jsme přijeli k jezeru. Povozy nás rozvezly do půlkruhu kolem vody a my si začali připravovat zbraně. Pan Bertrand měl místo jako poslední, hned vedle nás, hned za rákosím v takovém ohybu…však jste tam byl, tak jste to viděl-"
"Co bych tam dělal, víte kolik jest kolem vody špíny a bláta…? Víte." dodal a s hrůzou v očích pohlédl na mé zablácené nohavice.
Co je to za detektiva, který si neprojde místo činu?
"No, je tam vysoké rákosí, takže jsem ho už neviděl. Ale když se začalo střílet, slyšeli jsme, jak střílí…"
"Oba?"
"Co oba?"
"On a jeho synovec, ten Piére."
"N-ne, ten se nakonec lovu nezúčastnil. On, ale vůbec nepřijel, zůstal doma, ten ho nezabil…tedy já ho neznám, ale má to…alibi, že jo?"
"Jistě, je pryč z podezření. Tak co se dělo dál?"
"My jsme stříleli, ale jen po kachnách, bože, do vzduchu. Když letěly ne když plavaly…to se nesmí…"
"Mais á vrai dire3 , vraždit se také nesmí…ne, promiňte, nebudu mluvit víc." rozesmál se, když viděl můj zděšený výraz.
"Pokračujte."
"Tak když jsme přebíjeli, slyšeli jsme od pana Bertranda vždy dva výstřely rychle po sobě. No a pak jsem slyšel jen jeden. Tehdy jsem si říkal, že už tam asi nemá na co střílet, že se asi všechny kachny zvedly a letěly na druhou stranu. Ale přiletěly další a my jsme zase začali střílet, takže fakt nevím, co se tam mohlo stát. No a když se pak odtroubil konec lovu, šel jsem se s Gorgem podívat, proč pan Bertrand tak dlouho nejde. No a našli jsme ho ležet ve vodě tváří dolů. George pro něj skočil a vytáhli jsme ho na břeh."
Vybavil se mi znovu ten obraz. Bílá tvář, které chyběla polovina obličeje. Zhnuseně jsem se tehdy odvrátil. Teď se mi vše vrátilo. Zalapal jsem po dechu a sklonil hlavu ke kolenům.
Ani nevím jak, ale malý detektiv se ocitl vedle mě a soucitně mi položil ruku na rameno.
"Mon pauvre garcon!" Vím, že to muselo být hrozné pro vás. Povězte mi ale, kde ležela puška pana Bertranda?"
Zvedl jsem hlavu.
"Puška, já nevím…neviděl jsem ji. Nepamatuji se, promiňte." pípl jsem omluvně.
"Buggé mi řekl, že ležela na břehu." sdělil mi detektiv a začal zamyšleně pochodovat po místnosti. Měl jsem knedlík v krku. Neodvážil jsem se pohnout a jen tupě zíral před sebe.
Po chvíli detektiv přešel ke dveřím, otevřel je a zavolal do chodby. Okamžitě k němu přiběhl tmavovlasý policista a obřadně pozdravil. Pan Poirot k němu krátce promluvil, načež se mladík otočil a odběhl vyplnit rozkaz. Detektiv pak zadumaně přešel ke svému stolu a několika prsty začal kontrolovat pozici svých oběžníků. Zdálo se, že duchem není v této místnosti.
Ozvalo se zaklepání a vstoupil policista s koženou brašnou v rukou. Přešel ke stolu a chtěl na něj tornu položit, ale detektiv vymrštil ruku a s vyděšeným výrazem mu v tom zabránil. Policista pochopil a otočil se čelem k detektivovi. Poirot se sklonil k brašně, kterou držel mladík v rukou. Byla mokrá. To ho odradilo od toho, aby se jí dotýkal. Zavířil ukazováčkem ve vzduchu, čímž dal strážmistrovi neverbální povel, aby brašnu otevřel.
Mé obavy vystřídala zvědavost. Poposedl jsem, abych lépe viděl. Malý detektiv zanořil nos do kabely a když se opět narovnal, hrál mu na tváři vítězoslavný úsměv. Poděkoval strážmistrovi a otočil se ke mně.
"Pane Hastingsi, děkuji vám za spolupráci!" zahlaholil a tleskl rukama.
"Nyní mě omluvte pro okamžik, jdu dojednat vaše propuštění…"
Radostně jsem vyskočil a zvolal:
"Tak vy mě nepodezíráte?"
"Ne. Předtím trošku, ale teď už ne."
Ta upřímnost mě zaskočila.
"Strážmistr Fournier tu s vámi setrvá, než se já vrátím." usmál se a zmizel na chodbě.
***


Jakmile spatřil Buggé blyštivé stříbrné knoflíky, vyskočil a zbrkle zasalutoval s kartáčem v ruce.
"Buggé? Pojdtě sem, mám pro vás důležitý úkol!" zvolal Poirot a usmál se na mladíka, který si na lavičce čistil své boty. Záslužná činnost, ten to někam dotáhne, pomyslel si mužík.
"Ano, pane. Co mám dělat?" rozzářil se policista.
"Dobře mě poslouchejte: zajdete za Durandem, půjčíte si povoz a zajedete do domu pana Bertranda. Tam se poptáte, zda si starý pán nepřivezl z Anglie nějakou zbraň a trvejte na tom, aby vám jí ukázali. Ne, nevozte mi jí, poslouchejte přece, ještě jsem neskončil! Když vám jí neukáží, pojedete k jezeru, přesně k místu, kde bylo nalezeno tělo a pořádně to tam prohledáte. A tím pořádně myslím, že prohledáte i dno té malé zátočiny. Co tam najdete, přinesete. Budu na vás čekat tam, kde vždycky. Je vám to jasné? Dobrá. Tak do toho a hodně štěstí."
Strážmistr chvíli přemýšlel, co a jak, ale pak se podíval do sebejisté tváře svého nadřízeného, zasalutoval a odběhl.
Malý detektiv se podíval na svůj odraz v okenní tabulce. Jeho knír byl krásný, jako vždy.
Můj knírek, ach ano, vše je v pořádku. Utěšil se.
Pak se ale zasmušil, ztrápeně si povzdechl a vydal do kanceláře šéfa policie, majora Dubois.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 12. února 2010 v 19:49 | Reagovat

První setkání slavné dvojice?
Pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama