Psát o hezkých věcech je malým východiskem ze smutného světa kolem.

Čokoláda

7. února 2010 v 15:19 | Sweethistory |  Detektivní povídky



Jaký je Hercule Poirot?
Jeho osobnost je tak netypická a bizarně rozsochatá, že snahu odpovědět na tuto prostou otázku jsem záhy vzdal. Stovky drobností skládají jeho celkový charakter a zároveň otevírají další a další dosud nepoznané sféry vlastností a rysů, které jej činí tak jedinečným. Já je měl tu čest odhalovat. A každá z těch drobností měla v sobě něco půvabného. Po čase jsem si z nich jako z drobečků poskládal člověka, který se stal mým přítelem.
cap. A. Hastings
---

Probudilo mě bušení na dveře. Rychle jsem vyskočil na nohy a ztemnělou místností se vydal na chodbu. Šátraje rukama po stěnách, potácel jsem se k vchodovým dveřím, když v tom jsem se srazil s osobou, která se odnikud vyřítila proti mně.
"Oh-mon Dieu, Hastingsi, to jste vy…"
Překvapený hlas mě ujistil, že dotyčná osoba není vychytralý zloděj, ale můj spolubydlící.
"Kdo to může být? Jsou čtyři ráno…" zamručel jsem a otočil knoflíkem vypínače, který se mi konečně podařilo nalézt. Chodbu okamžitě zalilo nepříjemně ostré světlo. Rozmrzele jsem sklonil hlavu a chvíli trvalo, než jsem se opět rozkoukal. Když jsem pak seznal, že Poirot stojí přede mnou ve svém podivně vzorovaném županu, oči zavřené, vlasy rozcuchané…jen z těží jsem potlačil úsměv. Jako by ten malý pán stál na ledu, otočil se prudce čelem ke dveřím a vykročil proti nim volaje:
"Qu´est-ce que cela veut dire?! Savez-vous quelle heure est ill?!"1 načež rychle otočil klíčem a trhnutím otevřel dveře.

Ze tmy se náhle vynořil muž a vrhl se na Poirota. Detektiv překvapeně vyjekl, pod vahou mužova těla ukročil a narazil zády do šatní skříně.
V mžiku jsem byl u něj. První co mi blesklo hlavou bylo, že můj přítel se právě stal obětí zákeřného vraha. ´Čtete moc detektivek, příteli,´ řekl by mi jistě Poirot. Když jsem popadl vetřelce za ramena a od vzteky pištícího detektiva jej odtrhl, seznal jsem záhy, že muž není gauner ani najatý vrah, ale jen zbloudilec v náladě. Rudovlasý flamendr se ke mně s řehotem obrátil a když našel jistotu v nohách, vytrhl se mi a poplácal mě rozmařile dlaněmi po tvářích.
"Ahóóój Harry! Téda, chlape, nikdy bych neřek, že jsi …vyrost jsi, chlape, vytáh ses jak topol. Hééé! To za nás…si pamatuju, jak jsem si tě dobíral a říkal ti…jak jsem ti to vlastně…"
Poirot se již zcela vzpamatoval ze zavalení, uchopil mladíka za paži a otočil jej čelem k východu.
Podnapilý živel se teď se smíchem vrhl na něj.
"A ty jseš kerej? Božíčku, tys s náma nechodil, že ne? Tebe bych si pamatoval…hahááá…" křepčil a nemístně namířil Poirotovi prst na knír. Detektiv byl z toho natolik konsternován, že se nezmohl na slovo. V jeho zelených očích ale zablýskly jiskřičky rozhořčení.
Dveře bytu naproti nám se pojednou otevřely a vykoukla z nich hlava mladé rusovlasé slečny. Zamžourala popuzeně naším směrem, ale k mému překvapení nespustila salvu nadávek. Naopak. Vyběhla na chodbu v negližé a s tisícerými omluvami si odvlekla výletníka do apartmánu.
"Bonne nuit."2 zahuhlal Poirot a přirazil dveře.
"Bratr." vysvětlil mi prostě, když zahlédl můj nechápavý výraz.
"Dorazil včera večer." zabrumlal nepřítomně, když zacházel do kuchyně. Po takové akci se mi vskutku už nechtělo spát a tak jsem jej následoval.
Poirot vyndal mléko, malý rendlík a několik plechových škatulek a počal si připravovat čokoládu. Sedl jsem si ke stolu, podepřel si hlavu a mlčky pozoroval jeho počínání.
"To, že je bratr, jste usoudil podle toho, že-"
"Ale no tak, Hastingsi!" Obrátil se na mě s vařečkou v ruce.
"Přece to s vámi není tak zlé, abyste se mě ptal na takovéhle malichernosti."
Dotčeně jsem se napřímil.
"Já to vím, jen se ujišťuji. Byli si podobní-"
"Ano, Hastingsi, byli si podobní, měli červené vlasy, navíc jste si mohl všimnout, že naší sousedce přibily nové boty přede dveřmi a soudě podle velikosti a typu rozhodně nebyly její. A fakt, že jej oslovila ´brácho´, mi také leccos osvětlil…"
"Nemusíte se hned čertit. Tohle jsem náhodou věděl. Vážně!" zdůraznil jsem, když na mě upřel pochybovačný pohled.
"Bon."
"Ano, bon. Neměl byste ještě nějaké pralinky?"
"Non." houkl, aniž se ke mně otočil.
"Vážně? Ani v krabičce na cukr? Jednou jsem je tam našel…"
Poirot ustal ve svém pohybu. Strnule se ke mně obrátil a vytřeštil na mě oči.
"Comment?"3
"Nemyslete si, že jsem se od vás nic nepřiučil. Po těch letech… náhodou, skrýš v celku komická." prohlásil jsem sebevědomě a protáhl se. Jelikož ale přítelův výraz pozbyl příčetnosti a zdálo se, že na mě každým okamžikem chrstne onu kakaovou směs, dodal jsem spěšně:
"Ale přišel jsem na ní náhodou, vážně…koho by taky napadlo hledat čokoládu…v kuchyni…" hlesl jsem skomírajícím hlasem, očekávaje každou chvílí konfrontaci své tváře s kastrolem. Kdyby mohl pohled zabíjet, byl bych se již notnou chvíli válel pod stolem. Jiskry se ale- k mé neskonalé úlevě- brzy vytratily z přítelova pohledu.
"To nebyla skrýš, Hastingsi. Vězte, že kdyby něco ukryl sám Hercule Poirot, nenašel by to ani náš milý inspektor Japp s celou smečkou bobíků! Neviděl jsem důvod ukrýt je…jak vy říkáte-pořádně! Já, starý blázen, jsem totiž nepředpokládal, že můj majetek bude čelit hrozbě z nejhorších, tudíž vám, mon ami."
"No tak vážně, Poirote, nejsem tak tupý, jak si myslíte. Co pak si- víte co? Tak mě vyzkoušejte. Dejte mi nějaký úkol, hádanku, cokoli!"
"Vám? Hádanku? Ve vašem stavu? Hastingsi, nebuďte dětinský…"
"Jen do toho!" trval jsem furiantsky na svém. Zdálo se, že výzva Poirota rozveselila. Míchal teď horký nápoj na plotně a potutelně se usmíval.
"Bon. Votre choix. Alors4čokoládou to začalo, pokračujme v tom a čokoládou to završme."
"Tedy o čokoládu?" zazubil jsem se nadšeně, neb mě lahodná vůně začínala provokovat.
"Oui. Bude to zkouška vaší bystrosti a důvtipu. Ecouts bien!5 Kdysi dávno v Belgii jsem měl dědečka. Měl jsem ho rád, protože si se mnou hrál, nosil mi bonbony a četl mi pohádky. Ach ano, mon ami, i velký Hercule Poirot byl kdysi malý a známý jen pár lidem. Inu dědeček můj, Albert se jmenoval, pracoval dlouhá léta jako pánský krejčí. Měl malý obchůdek s látkami a šil saka na zakázku. A šil vskutku znamenitě. Používal ty nejlepší látky a vytvářel z nich hotová umělecká díla…" Poirot ke mně stál bokem a zasněně kreslil ve vzduchu vařečkou neviditelné ornamenty. Otevřeně přiznávám, že jsem nechápal smysl jeho notně dětinské rozpravy. Na sentiment má právo každý, ano, ale co to má co dělat s logikou? Detektiv s téměř dětským úsměvem pokračoval:
"Hned vedle jeho domku bylo pole, za polem statek, ve statku koně. Tam mě dědeček brával. A zrovna jednou mi takhle povídá: ´Hercule, pojď, půjdeme se podívat na koníky.´ A šli jsme. Dědeček nosil kožené botky, tmavě modré kalhoty, bílou košili, červený šátek a plátěnou čapku. Troubelí fajfky mi ukazoval bílého koně, a říkal: ´Pojď sem, zvednu tě a pohladíš si ho.´ Tak já jsem k němu přišel, on mě chytil oběma rukama a zvedl mě. ´No, neboj še, pohlaď ši ho.´ Já toho koníka pohladil, on se na mě koukl a nekousl mě. …ne, mon ami, buďte bez obav nesenilním… Tak jsem trávil dětství." s povzdechem se od koní vrátil zpět k plotně.
"Dobrá. Pamatujete si vše?"
Vím, že jsem se posledních několik vteřin na Poirota díval značně s nedůvěrou, ale rozhodl jsem se nic nepodcenit a každé jeho slovo jsem si v hlavě opakoval. Proto jsem sebejistě odvětil:
"Zeptejte se na co chcete!"
"Dvě otázky! Za prvé: Proč dědeček šišlal, když mě zvedl do náruče?"
Myslel jsem, že si ze mě utahuje a nechápavě jsem se usmál. Jen zvedl obočí a založil ruce na hrudi.
"Proč šišlal? Co? Jak to mám vědět?! Co já vím, na to existuje mnoho vysvětlení…já, pro rány boží, Poirote, tak bylo vám sedm, tak vás rozmazloval…"
"Bylo mi šest." informoval mě a prudce se otočil, neb se zakrytý rendlík hlásil o pozornost hlasitým syčením.
"A důvod onen jest pouze jeden."
No tak, Arture, soustřeď se! Nemůže to být nijak složité…vážně… Přehrával jsem si v hlavě všechny údaje, které mi poskytl, ale jak jsem měl vyvodit takový závěr z popisu oblečení, kterému jsem věnoval obzvláště velkou pozornost, doufaje, že mi v něčem pomůže. Po chvilce jsem si musel připustit, že jsem s nápady v koncích. Utěšoval jsem se vědomí, že je ráno a nejsem ještě zcela při smyslech. Poirot odstavil čokoládu na dřevěné prkénko a vypnul plyn.
"A ta druhá otázka?" hlesl jsem s nadějí v hlase.
Belgičan, stojící ke mně zády, se rychle natáhl pro utěrku, hodil ji před sebe na linku a se zdviženým obočím se ke mně obrátil.
"Kolik plechových krabiček jsem před chvílí vytáhl na stůl?" otázal se z úsměvem.
Klesla mi brada.
"Počkat…to není fér! Řekl jste mi, abych se soustředil a poslouchal vás! To přece-"
"Ale ty plechovky tu ležely celou dobu, mon ami. Chcete říci, že jste si jich nevšiml?" naklonil hlavu na stranu a zamrkal.
Tak zase budu bez čokolády…ale přece to tak snadno nevzdám…mohl bych jej poprosit a třeba by mi nalil…NE! Musím to vyřešit…!
"Já nevím…" špitl jsem se zoufalstvím v očích po chvíli marného přemýšlení.
Detektiv dal oči v sloup, vydal bolestný sten a usedl naproti mně.
"Hastingsi, Hastingsi. To jste celý vy. Taková hloupost…víte, co děláte špatně? Nerozeznáte důležitost faktů. Věnujete pozornost věcem, které nejsou vůbec podstatné. Předpokládám, že byste mi byl schopen vyjmenovat nyní vše, co měl můj dědeček ten den na sobě, že? Ach! Mon pauvre ami!6 Kdy se poučíte? Velké množství informací vás zaslepí, vy se soustředíte na zbytečnosti a pak puf, opomenete takovou hloupost…"
Nevydržel jsem již déle snášet tu potupu.
"Tak mi to už řekněte!"
Poirot spustil paže, kterými melodramaticky mával nad hlavou, položil dlaně na stůl a spustil:
"Inu, můj dědeček šišlal proto, že když mě zvedal, musel si dát svou fajfku do pusy, aby mě mohl chytit oběma rukama. Oh, nedívejte se tak na mě…" zakňučel a odběhl k lince.
To bylo tak nefér…tak pitomě…ne, to nemůžu říci. Tím bych se sám ohodnotil a to velice mrzce. A co ty krabičky? Dobře, dobře, zkusím jiný postup uvažování…ale jaký?
"A ta druhá otázka, mon ami?"
"Tři!" zvolal jsem z náhlého popudu. Poirot se zarazil. Ha, mám to!
"Ano, víc jich být nemohlo." vykřikl jsem radostně.
"Cukr, kakao, skořice! Víc do čokolády nedáváte!"
Mužík se rozzářeně otočil, zatleskal mi a s nelíčenou vřelostí mě poplácal po ramennou.
"Bravo! Hastingsi! Začínáte myslet jako detektiv! Podcenil jsem vás, vskutku a hanbím se za to!"
Vzedmula se ve mně vlna pýchy. Prohrábl jsem se zcuchané vlasy a prohlásil ješitně:
"Tak vidíte! Já vám to říkal."
"Bon, 1:1. Jedna a jedna jdou dva. Dva šálky, jeden vám a jeden mě. Tady máte, příteli, to je něco jiného než ty vaše anglické jedy, které tu vydávají za čokoládu a někdy i pijí…na vaše šedé buňky mozkové!" připil mi rozjařeně.
"Na vaše!"
Vida, ze mě třeba jednou bude skutečně detektiv…
***

Když se Hastings odešel převléci do svého pokoje, jal se pořádkumilovný detektiv umývat použité nádobí. Pečlivě každý kousek otřel a poschovával do šuplíků a skříněk. Pak zvedl ze stolu dvě stejně vysoké krabičky a vyzvedl je nahoru do poličky. V duchu si celý ten složitý, ale symetricky dokonalý, systém úschovy potravin vybavoval:
"Krabičku s cukrem sem, tu s čokoládou pěkně vedle…tak, vše na své místo …bon, et la petite bouteille avec cannelle…7 zase sem, tak mezi ostatní skleněné dózy… oh la lá…mon chér Hastings, pourquoi êtes-vous si obtus…?"8


1) Co to má znamenat? Víte, kolik je hodin?!
2) Dobrou noc.
3)Cože?!
4) Dobrá. Vaše volba. Tedy…
5)Dobře poslouchejte.
6)Můj ubohý příteli.
7)…dobře a tu malou skleničku se skořicí…
8)…oh, můj drahý Hastingsi, proč jen jste tak natvrdlý…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ada Ada | E-mail | Web | 7. února 2010 v 17:15 | Reagovat

Ach, to bylo dokonalé :-D škoda, že takových humorných věcí není více :-))

2 Sweethistory Sweethistory | E-mail | 7. února 2010 v 19:07 | Reagovat

[1]: Ahojky:-) No, děkuji:-) To víš, humor mi prozatím zamrzá...ale snad časem přijde obleva...:-))

3 Profesor Profesor | 12. února 2010 v 19:40 | Reagovat

Humorné.
Jsem sice velmi unavená a je mi blbě, přesto jsem obě otázky věděla - první logicky a tu druhou šestým smyslem.

4 Sweethistory Sweethistory | E-mail | 13. února 2010 v 16:05 | Reagovat

[3]: Děkuju:-) To víš, mě baví psát, ale vymýšlet logické zápletky...to pro mě není...:-D

5 Profesor Profesor | 14. února 2010 v 16:28 | Reagovat

[4]: Sweet, já bych na to normálně, nebýt mi blbě, nejspíš nepřišla. To mám jinak nastavenou vnímavost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama