Psát o hezkých věcech je malým východiskem ze smutného světa kolem.

Únor 2010

Lov na kachny II

7. února 2010 v 15:27 | Sweethistory |  Detektivní povídky

Asi po čtvrt hodině se pan Poirot vrátil a já mu radostně vykročil naproti. Ale jeho výraz mě zarazil. Za detektivem vstoupil další muž, zdaleka ne tak sympatický. Byl hubený, nejméně o hlavu vyšší než Poirot a tvářil se nepříjemně povýšenecky. Detektiv mlčky zavřel dveře. Ani se nesnažil předstírat nadšení, když mi příchozího představoval.
"Toto jest major Dubois." Dotyčný si mě změřil přísným pohledem šedých očí a spustil něco ve své mateřštině. Malý policista postával u dveří a zjevně nemínil nadřízeného informovat o mé neznalosti francouzštiny. Šéf policie ukončil svůj projev otázkou a momentálně čekal na odpověď. Tu jsem mu ale poskytnout nemohl a se zoufalstvím v očích jsem se obrátil na pana Poirota.
"Mrzí mě to. Být to na mě, vy byste šel hned, ale můj nadřízený chce důkaz, že nejste vinen. Chápejte, vy jste jediný podezřelý a on nechce riskovat kritiku novin."
Stál jsem jako opařený. Jsem stále podezřelý? Ale jak to?
Dubois střelil pohledem po Poirotovi a nasupeně na něj něco prskl. Zelené oči jen líně sklouzly k podlaze a pozorovaly jí, dokud vzteklý výlev velitelův neskončil. Měl jsem sto chutí toho chlapa nakopat. To se mu to řve na menšího, hrdinovi…
Nezdálo se ale, že by hrdost Poirotova spíláním nějak utrpěla. Měl jsem dokonce pocit, že je tím mírně pobaven, ale i sebemenší úsměv by zůstal beztak skryt za navoskovaným knírem. Malý policista na mě pak povzbudivě pohlédl.

Lov na kachny I

7. února 2010 v 15:23 | Sweethistory |  Detektivní povídky

Belgie, 1905

Moje Omegy neúprosně odkrojily z hodiny další čtvrtinu. Ještě patnáct minut a bude pět. Nervózně jsem se rozhlédl po tvářích všech přítomných. Výrazy mnohých se moc nezměnily od chvíle, co jsme přišli-přesněji, co jsme sem byli přivedeni. George spal rozvalený na lavičce vedle mě. Jeho klid jsem nechápal a popuzoval mě. Ne, skutečně jsem si nemyslel, že několik hodin ze své dovolené prosedím v budově belgické policie, v cele předběžného zadržení.
Do místnosti vstoupil mladý policista a začal drmolit něco francouzsky. Všichni kolem zvedli se zájmem hlavy. Soudě podle úlevných výdechů, je oznámení uklidnilo. Jen já byl zase zcela mimo. Dloubl jsem loktem do George.
"Hej, vstávej! Co to říká? Co se děje? Už nás pouští?"
Kamarád se s potížemi vyhrabal do důstojné pozice, předklonil se a prsty si stiskl kořen nosu.
"…že můžem jít, ale nemáme se vzdalovat z bydliště a máme být k dispozici dalšímu vyšetřování." zahuhlal, udusil dlaní zívnutí a mátožně se postavil.
Zalila mě vlna úlevy. Ne že bych něco provedl, ale měl jsem strach z křivého obvinění. Z toho, že pachatele nedopadnou, vinu hodí na mě, na cizince, co byl ve špatnou dobu na špatném místě a co neumí ani kváknout francouzsky pozdrav.
Teď rychle pryč. Do baru, anebo rovnou do postele. Ach, díky bohu, že je to za mnou…
Sáhl jsem po klobouku a vstal.
Najednou se mi zdálo, že jsem ve změti ryčných francouzských hlásek zaslechl zkomoleninu svého jména. Domníval jsem se, že jde o omyl, ale Georgův nechápavý výraz mě přesvědčil o opaku. I pohledy ostatních se upřely na mě.

Čokoláda

7. února 2010 v 15:19 | Sweethistory |  Detektivní povídky



Jaký je Hercule Poirot?
Jeho osobnost je tak netypická a bizarně rozsochatá, že snahu odpovědět na tuto prostou otázku jsem záhy vzdal. Stovky drobností skládají jeho celkový charakter a zároveň otevírají další a další dosud nepoznané sféry vlastností a rysů, které jej činí tak jedinečným. Já je měl tu čest odhalovat. A každá z těch drobností měla v sobě něco půvabného. Po čase jsem si z nich jako z drobečků poskládal člověka, který se stal mým přítelem.
cap. A. Hastings
---

Probudilo mě bušení na dveře. Rychle jsem vyskočil na nohy a ztemnělou místností se vydal na chodbu. Šátraje rukama po stěnách, potácel jsem se k vchodovým dveřím, když v tom jsem se srazil s osobou, která se odnikud vyřítila proti mně.
"Oh-mon Dieu, Hastingsi, to jste vy…"
Překvapený hlas mě ujistil, že dotyčná osoba není vychytralý zloděj, ale můj spolubydlící.
"Kdo to může být? Jsou čtyři ráno…" zamručel jsem a otočil knoflíkem vypínače, který se mi konečně podařilo nalézt. Chodbu okamžitě zalilo nepříjemně ostré světlo. Rozmrzele jsem sklonil hlavu a chvíli trvalo, než jsem se opět rozkoukal. Když jsem pak seznal, že Poirot stojí přede mnou ve svém podivně vzorovaném županu, oči zavřené, vlasy rozcuchané…jen z těží jsem potlačil úsměv. Jako by ten malý pán stál na ledu, otočil se prudce čelem ke dveřím a vykročil proti nim volaje:
"Qu´est-ce que cela veut dire?! Savez-vous quelle heure est ill?!"1 načež rychle otočil klíčem a trhnutím otevřel dveře.

Pozdrav ze záhrobí ...

7. února 2010 v 15:08 | Sweethistory |  Neupotřebitelné
Jak začít...vysvětlením důvodů mé nepřítomnosti? Myslím, že to je dobrý začátek.
Mám pro vás jedno slovo: MATURA.
Synonymum hrůzy, děsu, strachu a utrpení, které možná hovoří za vše. Bojím se jí a musím se učit. Učením ztrácím čas, který bych jinak využila daleko lépe...například psaním. Leč strach je mi metlou a proto je zde od října pusto a prázdno.
Moc mě to mrzí, ale ještě to tak asi i pár neděl zůstane.

A další věc. Hlásím se na Hradeckou univerzitu na obor Jazyková a literární kultura. Páni učitelé tam po mě chtějí několik věcí, mimo jiné i ukázku tvorby. Abyste viděli, jaký jsem sekáč, prohlašuji, že jim sdělím adresu tohoto svého slash blogu. Ať vidí, čím se zabývá moderní mládež!
Aby se tu ale páni papaláši neráchali nasuchu, rozhodla jsem se přidat ta tyto stránky i pár svých výtvorů, které nezcela splňují definici slash...zkrátka sem přidám několik "obyčejných povídek" co mám různě po složkách...
Tak se nezlobte a třeba si i něco přečtěte a okomentujte, budu jedině ráda:-)

S hodně -ale skutečně hodně- zpožděným přáním do nového roku, se s Vámi loučí:
Zuzka/SW.