Psát o hezkých věcech je malým východiskem ze smutného světa kolem.

Slunce v duši 2

11. července 2009 v 22:42 | sweethistory |  SLASH POVÍDKY - RICHELIEU
Klepání na dveře zaznělo ztichlou komnatou jako vojenská salva. Jeho Eminence kardinál de Richelieu se vymrštil do sedu tak prudce, že shodil talířek se zákuskem ze svých kolen.
V královském paláci probíhal maškarní ples. Účasti na něm se kardinál vyhnul tím, že se dal slyšet, že stůně. Měl tak alespoň čas na svou práci, i když jej co chvíli rušili lokajové, přinášející mu všelijaké pochoutky a laskominy, s pozdravem od krále. Protože už ho nebavilo sedět u stolu jak na trní a s ušima našpicovanýma předvídat příchod služebnictva, aby se v poslední chvíli vrhl střemhlav do podušek a předstíral spánek nebo mrákoty, nechal si přinést snídaňový stolek a pracoval na lůžku. Belidis a Lilith podřimovaly obvykle stočeny do klubka v nohách postele. Bylo spodivem, že se dráčata spolu snesla. Dalo by se dokonce říci, že se dokonale spřátelila. Bylo to dozajista tím, že nebyly z jedné snůšky. Lilith byla nejméně o dva měsíce starší a tím pádem z dvojice ta dominantní. Hrály si, poskakovaly, pískaly, kňučely, i se praly, ale nikdy si neublížily. A kdykoli udělaly větší rámus, než bylo monsignorovi příjemné, stačilo jediné jeho slovo a zkrotly obě. Kajícně k němu přiběhly a omluvně se začaly tulit k jeho nohám. Kardinál je zbožňoval, skoro tak jako jejich cvičitele. Po krátkém čase je bral jako své děti, které neměl a jen těžko se smířil s tím, že nikdy mít nebude. Snad je rozmazloval…ale který rodič to nedělá?

Zrovna si ukrajoval lžičkou kousek dortu, když jej vyburcoval troufalý příchozí.
Richelieu se pak ve spěchu snažil zbytek dortu vnutit Lilith, zapomínaje, že draci sladké neradi. Co teď? Co dřív? Spěšně počal uklízet svůj tvůrčí nepořádek pod polštáře, aby ukryl tajné listiny před zvědavýma očima královny Anny. Nebo snad krále? Vyhrožoval že přijde, to ano…ale že by se byl-notně posilněn vínem- dokolíbal až sem, bylo stejně nepravděpodobné, jako že by našel ve svém opojení ty správné dveře. Nejspíš by pozotvíral všechny a hlasitým zpěvem by na sebe upozornil už od schodiště. Ale nikdo jiný by si kardinála otravovat neodvážil.
"U čerta…" chroptěl ministr a hrabal se po čtyřech na konec postele. Naklonil se a zastrčil dokumenty hluboko pod postel. Nešikovně se ale zamotal do prostěradel a zůstal viset zlomen v pase z lůžka hlavou k zemi. Pokoušel se vydrápat zpět, chytil se polštáře a se zavýsknutím se svalil na zem.
Host, přivolán podivným zvukem, vstoupil a uviděl napůl staženou přikrývku a zpoza postele vykukující kardinálovy nohy v červených punčochách. Italský kardinál za sebou zavřel dveře a zůstal stát taktně u dveří. Pozorovat svého kolegu, kterak se v noční košili souká na madrace, mu činilo překvapivé potěšení, neb postava prvního ministra byla vskutku obdivuhodná a to ze všech stran.
Když se Richelieu vydrápal zpět, kňučíce nyní doopravdy, neboť si narazil žebra, zakutal se do přikrývek, ale než se uvelebil, zaregistroval přítomnost cizího elementu v nohách postele.
"Pro rány boží, Guilio, tos musel ztropit takový kravál?" zahartusil ministr a odhodil přikrývku. Ta dopadla na draky, kteří si tuto křivdu nechtěli nechat líbit a zlobně se rozkvikali. Mazarin svěsil hlavu.
"Co teď já tady s tím mám-a kruci" odlepoval vztekle Richelieu čokoládu z přikrývky.
"O co jde, příteli?" Vzhlédl Richelieu olizuje si prsty od krému. Mazarin pozvedl smutné oči.
"Jšem Vám, pšíteli, neškonale vděčný. Chtěl jšem vám jen-"
"No, rozhodně mi nejdete jenom poděkovat, to byste na mě nedělal ty psí oči…bože, jsem já to ale čuně…vlastně za to můžete vy…" brumlal si ministr pod vousy. Když napravil co mohl, odhodil talířek s dortovou drtí na stolek.
"Tak co ode mně potřebujete nyní…" zapěl a s rukama v klíně dosedl na polštáře.
Mazarin přistoupil blíž a s nedůvěrou se zadíval na stočené draky. Jeho rozpaky při setkání s těmito plazy ještě zesílily.
"Je tu jedna věč, ktěrou bych potšeboval prodiškutovat…huš-" snažil se Ital odehnat dráčata z místa, na které se chtěl usadit. Leč ti dobří tvorové, vědomi si své důležitosti, na něj jen nechápavě zírali. Až rozkaz z úst jejich pána je odvelel pod okno, kde se rozmrzele usadili.
"Nuže, můj milý, co váš kavalír?" usmál se Richelieu. Mazarinovi se orosilo čelo. Když usedl a podíval se na smějícího se ministra, vyschlo mu v krku. Tohle snad nemůže vyjít…pro rány boží, to si nesmí dovolit…
Trpělivost kardinála de Richelieu začínala kypět. Dlouho snášel upejpavost a cudnost svého přítele, toleroval ji, ale teď na ní skutečně neměl náladu. Povzdechl si -jako ostatně už tolikrát v Mazarinově přítomnosti -a natahuje se pro knihu ke svému stolku, zavrčel unaveně.
"Jednou větou, můj milý, mi buďto ihned sdělte své přání, nebo budu nucen vás vy-"
"Pšišelšemkvámproraduvevěčechlášky." vychrlil ze sebe Mazarin než se zase roztřásl.
Richelieu padl tváří do peřin a chvíli to trvalo, než se vzpamatoval. Jakmile jeho tvář opět získala klidného výrazu, vztyčil se do pozice egyptské sochy, prohrábl si vlasy a opravil své předešlé prohlášení.
"V rámci úspěšné komunikace, vám na vaši výpověď dávám širší prostor…" pronesl a odvrátil se, neboť jej smích začínal znovu přemáhat. Mazarin byl na podobné narážky zvyklý, tato mu navíc dodala odvahu, ve kterou se změnil jeho prvotní vztek.
"Nejšem jediný škažený chráněneč Matky církve, monšignore. Jako váš tajemník jšem ši nemohl nevšimnout čaštých návštěv jištého hraběte ve vašich šoukromých komnatách."
Richelieu ztuhl. Co to má znamenat? Vytřeštil oči na malého taliána. Překvapení vystřídalo podezření a následně vztek. Co mělo znamenat toto inkvizitorské osočení? Chce jej snad kardinál vydírat? Po všem co pro něj vykonal? Koho kvůli němu vyrval smrtce z pod kosy? Krásný obličej kardinálův nabyl vzezření dravé saně. Obočí se stáhlo, prsty se bezděky zaryly do pokrývky. Ty zatracený ušišlaný prcku, tak ty mě chceš…ovládl se:
"Jak tomu mám rozumět?!" zavrčel se sotva ovládaným rozhořčením. Mazarin se vyděsil. Při pohledu do kardinálovy brunátné tváře mu bylo jasné, že přestřelil. Pozvedl chvějící se dlaně, jako by se připravoval na útok dravé šelmy a omluvně zakňoural:
"Jen…jen chči podotknout, že jšte žběhlý ve věcech lásky víče než j-já…jak jšem še mohl šám přešvěd-"
zmlkl.
Ministrovi se hlavou začaly honit přípravy nehlučné vraždy. Přítel nepřítel, tohle přehnal…vždyť byli tak opatrní…a o co mu jde? O moc? O postavení? Neprokoukl ho snad?
Když Mazarin viděl, že ministrovi začíná nebezpečně cukat koutek, zmobilizoval veškeré odhodlání, které se ještě nalézalo v jeho malém tělíčku.
"Pšišel jšem váš proto požádat o pomoč a odbornou radu…" Ital si instinktivně zakryl tvář rukou, když Richelieu prudce zvedl paži. Atak se ale neuskutečnil. Richelieu si jen podepřel bradu. Pohled, který teď Mazarinovi věnoval, by se hodil spíše na chovance nějakého ústavu, než na kněze, ale vskutku si teď Richelieu připadal, že blázní. A jak už to tak bývá, nakupí-li se příliš kontrastních emocí, propukl Richelieu v téměř hysterický smích.
"To-to se jako s vámi mám…haéééé…no, nedovedu si ani představit, co jste slyšel…každopádně jste si to špatně vyložil…"
Mazarin využil soupeřovy slabosti a povýšeně našpulil rty.
"Čemu še šmějete? Já to myšlím vážně!" a jeho kardinálská milost se málem začala zlobit.
"Oň ťo myšlí vášně…" potřásl posměšně hlavou Richelieu. Draci pod oknem sledovali jeho počínání s narůstající zvědavostí.
"Čo-tedy co jste, pro Krista, slyšel? uchechtl se neopatrně ministr. Mazarin se naškrobil.
"Vy žvíže! Vy žvíže! Nepšeštá-" bílá ruka kvapně udusila jeho křik. Richelieu se teď třásl stejně jako Mazarin. Několik okamžiků na sebe jen němě zírali, jeden koumal, jak z toho ven, druhý kam ukrýt tělo. Ručky v červených rukavičkách spočinuly zvolna na ministrových prsou. Ten dotek umožnil prvnímu kardinálovi opět logicky uvažovat.
"O co vám jde? Když vás zítra najdou pod mým oknem, nikoho ani nenapadne se ptát, co se tu stalo. Tak si dobře rozmyslete, co řeknete…" sykl Richelieu.
"Něchci vás ohrožit…vždyť jšme na štejné lodi, pšíteli. Žnamenátě pro mě velmi mnoho, Armande…"
"Mám to chápat tak, že chcete, abych vás naučil…" začal rozpačitě Richelieu, a když Mazarin přikývl, shlédl úkosem na podlahu, na draky, vzpomněl na jejich trenéra a povzdechl si. V duchu se připravoval na svou první nevěru…vlastně druhou, vždyť měl být plně oddán Bohu…ale s ním se toho moc…ale vždyť se to nedozví.
Mazarin teď připomínal štěně, žebrající o piškot. Richelieu se neubránil úsměvu.
"Nu, když tak hezky prosíte…" Mohlo to být horší. Nedokázal si představit, že by zaškoloval třeba otce Josefa…takhle měl na krku (a to doslova) jen pohledného Itala se psíma očima. Nu což.
"Ale…jen proto, že jsme tak dlouho přátelé."

Povalil Mazarina na záda a naklonil se nad něj, rozepínaje mu plášť od spodu. Mazarin jen vykulil oči.
"Měl…měl jšem dojem…nechči váš nijak, to, ale kam mé žnalošti šahají, tak polibek začíná ji-jinak…" zakoktal. Přesto mu dotek kardinálových prstů dovolil pocítit zcela nový pocit. Zvláštní ale nádherný pocit…i když jen na okamžik. Každopádně se začal proklínat, že to takto pitomě ukončil.
Richelieu se zarazil na pátém knoflíků. Uvědomiv si trapnost celé situace, odkašlal si a otázal se:
"Vy-vy chcete…abych-abych vás naučil jen líbat?"
"Jen?" pískl Mazarin a hlas mu přeskočil.
"Aha…tak to ovšem…to mění situaci…" Richelieu se narovnal.
Následujících několik minut se Richelieu v duchu káral za zavrženíhodnou zbrklost, zatím co natěšený Mazarin zahořel touhou po nepoznaném. A pohled na svého kolegu, oděného jen do bílé košile a šarlatových punčoch, mimo něž neměl -vyjma řetízku-vskutku nic, mu situaci nijak neulehčoval. Ba naopak. Touha, která se začala rozhořívat v jeho útrobách, se začínala stávat nezvladatelnou.
Mazarin, klečíc na posteli s rukama hluboko v klíně, nedočkavě poskočil. Richelieu se s předstíranou vážností podíval na jako sluníčko se tvářícího kardinála.
"Moc se nesmějte! Skončíte v pekle!" prohlásil umrlčím hlasem. Mazarin svěsil koutky úst. Zatrnulo mu. Zkroušeně cosi pípl, ale než se jeho očka znovu zalila slzami, ministr zavrněl, že to byl jen žertíček. Vyhrabal se na kolena, položil Italovi dlaně na ramena a natáhl k němu bradu. Mazarin si zahrál na zrcadlo a učinil totéž s tou výjimkou, že zavřel oči.
Nic. Když je otevřel, hleděl do kardinálovy zamračené tváře. Hnědé oči se dívaly ke dveřím. Malý kardinál naprázdno polkl, čímž k sobě znovu přilákal pozornost svého improvizovaného svůdce. Ten se náhle posadil na paty a s ostražitým výrazem zašeptal.
"Bude nejlépe, zamknete-li dveře…"
"Sí." kněz nemeškal, seskočil bos na koberec a pelášil k zámku, ve kterém následně zachrastil klíčem. Posednut bojovým duchem, obrátil se hrdě čelem do místnosti, očekávaje dalších rozkazů. A ty přišly.
"A závěsy, příteli. Zatáhněte je."
"Sí." odcupkal tentokráte k oknu. Vyžadovalo to mnoho sil, než se mu podařilo důkladně zabednit celičkou komnatu. Pak se konečně ocitl opět naproti Jeho Eminenci.
"Inu, příteli, co úvodem…ha, už vím: Ne, že mě kousnete!" pohrozil mu dětinsky prstem ministr. Jeho tvář ale opět zvážněla.
"Ne, vážně…předpokládám, že váš milý mladík má v tomto ohledu více zkušeností. Doporučuji vám tedy, abyste se svěřil do jeho péče…rozuměno? Tak. To je tak asi vše…jak vidíte, nepotřebujete k tomu učebnici…och, nezapomeňte polknout, předtím než se…tak, no…hmm…toliko teorie, myslím…" uzavřel Richelieu, přimhouřil oči a naklonil se. Mazarin, aniž by si to uvědomoval, se začal zaklánět. Když ministra píchlo v zádech, otevřel oči.
"Hrome, tak co…" plácl se dlaněmi do kolen. Mazarin se omluvně usmál a narovnal se.
Vlhké rty se letmo dotkly jeho úst. Tělem malého kněze projela znenadání vlna vzrušení. Srdce mu vyskočilo až do krku. Odevzdaně zavřel oči.
Richelieu sevřel jeho tvář štíhlými prsty. Naklonil nepatrně hlavu a špičkou jazyka olízl přítelův horní ret. Cítil sílící tep na krku pod svýma rukama. Zpomalil proto ještě a vtiskl Mazarinovi několik dalších hubiček. Po chvíli už ale ani sám neodolal, pomalu jazykem rozevřel ty jemné nevinné rty a jal se opatrně prozkoumávat Italova ústa. V ten moment získal ale pocit, že kardinál pod jeho dotekem omdlel.
Spěšně polibek ukončil a užuž se chystal kněze pokárat. Mazarinův zděšený pohled jej ale vyvedl z míry natolik, že jen nechápavě zvedl obočí.
Mazarin hleděl kamsi daleko za ministra, který se zvědavě otočil tím směrem. V ten moment by se v kardinálovi de Richelieu krve nedořezal.
Klečíc na posteli v Italově obětí hleděl teď do zděšené tváře hraběte de Rochefort.
***

Výjev, který se Rochefortovi naskytl poté, co vstoupil tajným vchodem, by za jiných okolností kreativně vyzdvihl a doporučil jako vhodný-i když, pravda, trošku obscénní- námět obrazu. Tíha celibátu-tak by se mohl jmenovat. Za předpokladu, že jedním z aktérů nebude jeho vyvolený.
Vrátil se z cesty o den dříve a chtěl kardinála překvapit. Po zjevném faux pas v královské zahradě si chtěl rovněž oživit povědomí o počtu kardinálů v Paříži. To bylo nyní zbytečné. Došlo mu, že nejvyšší duchovní hodnostáři Francie se bez zášti a nepřátelství sešli právě zde.
Hrabě se nevyznal ve svých citech. Jen tam němě stál. V nitru se mu jako vlny na pláži mísil vztek s lítostí. Nevěděl, zda ho zachvacuje žal nebo zloba. Až když zcela nekontrolovatelně tasil meč, seznal, že na tom nezáleží.
Richelieu nevěděl, co říct. Přesněji, chtěl toho říci tolik, že nevěděl, čím začít. Zvedl se na kolenou a vztáhl semknuté paže k Rochefortovi jako ke svatému obrázku.
"Můj drahý…vy zde…"
Nastalá situace by se dala svou tragikomičností připodobnit snad jen k některé z povídek Dekameronu. I když pochybuji, že i sám Boccaccio by dokázal zachytit přistižení při nevěře tak květnatě a nepřehledně, jak se událo jedné teplé letní noci v kardinálském paláci.
Sotvaže se ocel kordu zaleskla v mihotavém světle svic, Italský záletník, vzkřiknuv nefrancouzské "madona mia", padl hlavou napřed přes hranu postele, aby se před vraždícím maniakem ukryl mezi kobercem a pelestí. Jako rozlícený krkavec se žárlivostí zžíraný Rochefort vrhl na postel. Rudý plášť pištícího kardinála mu proklouzl mezi prsty.
Richelieu křičel, prosil, vysvětloval, lomil rukama, sápal se na hraběte, zuřivě teď bojujícího s přikrývkou. Hrabě byl jako hluchý k plačtivým prosbám. Běhal od jednoho konce postele k druhému, snaže se lapit prchajícího kněze.
Richelieu, moudrý muž s vojenskou školou, seznal za okamžik beznadějnost svého počínání a zvolil jinou strategii: Popadl přikrývku, která už tak ztěžovala Rochefortovi pohyb, a skočil hraběti na záda. Přetáhl mu červenou deku přes hlavu a celou svou vahou jej povalil do polštářů. Hrabě upustil kord.
"Guilio! Utéééé-" zapištěl Richelieu. Silný hrabě jej ale shodil ze zad jako divoký hřebec a obrátil teď svou pozornost na něj.
Malý kardinál vykoukl z pod postele. V prvním okamžiku jej napadlo vrhnout se ke dveřím, ale jeho svědomí se ozvalo příliš hlasitě než aby jej mohl ignorovat. Natáhl se pro meč a tiše si ho přitáhl. Jeho srdce se sevřelo strachem, když z postele nad ním nepřicházely žádné zvuky. Aby tak ten lotr kardinála zabil. Bože na nebesích…
Když ze sebe Rochefort serval přikrývku, vrhl se pln hněvu na ministra. Richelieu těžce oddechoval, přesto se snažil sebrat všechny síly, aby se mohl bránit. Nikdy by ho nenapadlo, že bude zápasit s jediným mužem, ke kterému zahořel láskou. Vojákovy silné paže se zapřely o madrace nemilosrdně blízko kardinálova krku. Monsignor nevyhrožovat vězením,ani popravou. Tváře mu hořely, brada se třásla, hnědé oči byly plné zděšení.
Ten pohled jakoby vrátil Rochefortovi zdravý rozum. Zlost odezněla a vystřídala jí bezradnost kajícníka. Až teď si uvědomil dotek jeho jemných prstů, které ho nyní nehladily, ale křečovitě se mu zarývaly do ramen. Obranná pozice sraženého lva. Copak by mu mohl ublížit? Na to ani nepomýšlel. Byl jen…proboha…nic mu přece nedávalo právo, chovat se k tak mocnému muži, jako k nevěrné manželce. To, že jej kardinál poctil přízní, mu nedávalo právo soudu. Přesto jeho srdce ovládlo mozek. Němě shlížel na kardinála, do jeho v hrůze ustrnulých vyděšených očí. Když si navíc uvědomil blízkost těla, které bylo nyní tak bezmocně uvězněno pod ním, chtěl padnout tváří na tu rychle se vzdouvající hruď a polibky si vyprosit odpuštění.
Něž ale stačil cokoli učinit, ucítil chladnou ocel na svém krku.
***

"Okamžitě pušťte Jeho Eminenči!" pronesl téměř drsně Mazarin. Rochefort sklopil hlavu, sestoupil z postele a stanul proti druhému kardinálovi, kterého by teď nejraději zadupal do parket. Při pohledu na toho nedomrlého červa nechápal, jak se mohl jeho miláček k tomuto snížit. Jeho dosud povolná mysl byla zakalena nenávistí. Rochefort zatrpkle mlčel.
Richelieu spustil nohy na zem. Vlasy měl rozcuchané, košili pomačkanou. Rychle se ale vzpamatoval a zpustil panovačně:
"Kapitáne Rocheforte! Musím vás upozornit, že jste svým činem poněkud přesáhl svou pravomoc…"
"Ště šproštý vrahoun!" doplnil Mazarin.
"Mlčte…ohrozil jste nejen mě, ale i mého-"
"…milence…" doplnil lhostejně hrabě. Richelieu ztuhl, Mazarin spustil lavinu nesrozumitelných výlevů, které ale hraběte jen více rozlítily. Odstrčil Itala -zbraň nezbraň- předstoupil před kardinála a spustil posměšně:
" Vaše Eminence je muž uvyklá mnoha úskokům. Lžete všem a nečiní vám to problémy. Doufal jsem však, že slovům o vaší věrnosti se věřit dá. Že vycházejí z vašeho srdce, ne z hlavy. Jsem zdrcen, když zjišťuji, že jsem se spletl. S bohem, Vaše Eminence, nebudu zde již více-"
"Ale já vám nelhal, v ničem jsem vám nelhal! Vám ne! Pro rány boží…vyslechněte mě…" K překvapení obou pánů, padl druhý muž Francie na kolena před svým kapitánem a popadl jej za ruce.
"Já…já…co jsem učinil jsem nedělal z lásky…"
"…á…tak z tělesné žádostivosti, chcete říct, že?"
"Ale vůbec ne, hrabě, skutečně ne. Nebudete tomu věřit, ale vše jsem dělal…"
"…vše dělal kvůli mně." uzavřel Mazarin a naprázdno polkl. Rochefort jen zvedl obočí.
"A to vás má omlouvat? Dobrý bože, byl jsem pryč týden…nechci si ani představit, co se tu dělo, než jsem dorazil-"
"Nic! Můj drahý! Zapřísahám vás…NIC!" Kvílel zdrcený kardinál. Rochefort už už začínal tát.
Náhle se ale dveře otevřely a vstoupil mnich s klíčkem na řetízku. Hlavu měl sklopenou a v rukou třímal nějaké listiny.
"Přinesl jsem vám seznam těch chlapců, jak jste si přá-" jen co zvedl hlavu a spatřil před sebou scénu jako z řecké tragédie, zvedl ruku k ústům a zkoprněl.
Mazarin ještě stačil uskočit a skrýt se za otce Josefa. Pěsti letící vzduchem se tak úspěšně vyhnul. Richelieu ani neměl čas usmát se nad tou idiotskou náhodou. Nemělo cenu nic vysvětlovat. Rochefort byl mimo. Začal nepříčetně řvát a mávat rukama. Ministr vyskočil a zahájil protiútok. Nikoho nepřesvědčoval…to nemělo cenu…jen řval. Jeden ječel tak, aby přehlušil druhého a druhý se snažil o totéž! Ital si připadal jako dítě, přihlížející hádce svých rodičů. Otec Josef, věrný to stoupenec kardinála, se pokusil situaci urovnat. Jeho dobrosrdečné rady se ale minuly účinkem, a tak začal promlouvat hlasitěji a hlasitěji…možná, že už řval, ale dva milenci, jejichž hádka zněla hlučně jako bití zvonů, ho spolehlivě přehlušili. V ryku zmizel i nářek dráčat, která nevěděla, ke komu se lísat dřív.
Mararin byl nižší a nižší a snad by se byl nejraději stal trpaslíkem, aby nepozorovaně opustil tuto místnost a požádal o azyl v některé cizí zemi…a hele, dveře jsou otevřené, jen jimi projít.
Tiše, aby nevzbudil pozornost (což nehrozilo) se pozpátku kradl pryč. Neznámá síla jej ale srazila zpět. Když se otočil, zapištěl zděšením tak mocně, že celá ta komedie za ním ztuhla jako po úderu hromu.
Ve dveřích stál zapřený Ludvík XIII. v masce jakého si medvědího monstra. Zprava ho podpíral CinqMars, zleva Bardagas-dva královi nejvěrnější kumpáni.
"Já vám říkal, že jsou to tyhle dveře! Jako vždy má král pravdu. Jo. Já jí mám vždy. A taky jsem říkal, že nespí…a nespí…já to říkal. Co jsem říkal?"
"Že nespí, Vaše Excelence." zapěl úlisně CinqMars.
"Tak!" král v náladě shlédl mžouravě na Mazarina.
"A podívejme…tak na náš ples nechodí a pořádá si tady vlastní…vy filuto jeden…ale…jste se nějak zmenšil, ne?"
Richelieu nasadil nucený úsměv, protáhl se mezi hrabětem a mnichem a předstoupil před krále.
"Jsem zde, Vaše Jasnosti…" nikdo z příchozích si nepovšiml jeho chvějícího se hlasu. Král se rozzářil.
"Ááááá…Armande…přinesl jsem vám dort…ale někde jsme ho zapomněli…to víte, tolik povinností…" popadl Mazarina za rameno.
"Běž do paláce…to je tam…a přines nám dort a víno co pobereš, maličký…pěkný klučina. Jakpak dlouho děláš ministrantíka, hochu, svěř se králi…"

"Jeho Eminence kardinál Mazarin-" pronesl dutě Richelieu.
"…jistě, jistě, pro něj přines taky. Tak šup, utíkej…" vystrčil král kardinála ze dveří. Ten vrhl přes hlavy přítomných omluvný pohled na svého přítele, než se rychle rozběhl pryč.
Richelieu pak veškeré další komentáře vstřebávat s tupostí pařezu. Po chvíli se už ani neusmíval. Prázdným pohledem pozoroval panovníka a přemýšlel, jak vše urovnat. Pojednou se obrátil do místnosti, ve které se založeným rukama stál už jenom otec Josef.
Richelieu se s novým zápalem zapojil do bezpředmětného hovoru. Učinil tak jen proto, aby se uklidnil. Čím rychleji ale mluvil, tím žalostněji působil.
"Ale nebuďte smutný, milý kardinále…" Král ho ujistil, že může být bez obav, že mu dort pošle osobně a odešel, zavěšen do svých nohsledů.

Richelieu se opřel čelem o křídlo dveří, odkud se slzami v očích sklesl do náruče otce Josefa.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marťa - spolužačka Marťa - spolužačka | 12. července 2009 v 9:42 | Reagovat

juuuuuuuuuuuuuuu pokračování =) - mno přesně tak jak to v životě chodí, stačí blbá souhra náhod a vše je nenávratně pryč, zbyde jen zlomené srdce a oči pro pláč .....

2 AidrienAssagir AidrienAssagir | Web | 12. července 2009 v 10:26 | Reagovat

Chudák Richelieu...

3 Profesor Profesor | 12. července 2009 v 11:18 | Reagovat

Hmmm, tak tohle jsem málem nevydýchala.
Víš, co to je sedět na internátě v pokoji, být za osamělého mourouse s příkladnou povahou a číst tohle? Ještěže jsem nevyprskla moc nahlas.
Perfektní příběh, díky za to pobavení.
---
A teď trochu mimo. Už tu máš pár povídek a z různých fandonů. Chtělo by to rozcestníky, třeba podle párů.

4 Sweethistory Sweethistory | 12. července 2009 v 13:09 | Reagovat

[3]: Díky:-) Myslíš rozcestník v menu blogu? Jako slash povídky-a další podsekce?

5 Profesor Profesor | 12. července 2009 v 18:10 | Reagovat

[4]: Tak nějak.

6 Sweethistory Sweethistory | 12. července 2009 v 19:24 | Reagovat

[5]: Oké:-D

7 Bea Bea | E-mail | 12. července 2009 v 19:33 | Reagovat

Brm! Další díl? KDE JE?
To není fér mě takhle napnout a nechat čekat!;) *sama to dělá a ted by se chtěla vztekat...*

8 Sweethistory Sweethistory | 12. července 2009 v 20:51 | Reagovat

Hosana...jsi na dalším dílu...3 bude, až jí dopíšu:-D To je velmi-velmi nezávazný termín, že? XDXDXD

9 Přísahám Přísahám | 16. července 2009 v 13:32 | Reagovat

no jako vždy skvělé.....

10 Nex Nex | Web | 19. července 2009 v 23:01 | Reagovat

Jestli k tomuhle nebude pokračování, tak snad zemřu zbytkovým smíchem! Honem! :DDD

11 Sweethistory Sweethistory | 19. července 2009 v 23:27 | Reagovat

[10]: Tvůj koment na mě zapůsobil jako trojitá dávka kofeinu:-D Díky moc! Neboj, vydrž ještě chvilenku...XD

12 Ada Cordella Ada Cordella | E-mail | Web | 23. července 2009 v 16:08 | Reagovat

Ach, tak to bylo kruté :-(
Doufám, že se spor mezi nimi zase urovná a budou se k sobě tisknout jako dříve :-)
Musím však vyjádřit svůj obdiv, tvé psaní je prostě pohádkové :-) Bylo to krásné, dokonalé!! :-)
Nikdy nevím, co pořádného napsat, abych tím vystihla vše :-D

13 Sweethistory Sweethistory | 23. července 2009 v 16:25 | Reagovat

[12]: Jéé, uvidíš:-) A za tohle ti něco nakreslím:-D Jen mi napiš co:-)))

14 Kat Kat | 23. července 2009 v 21:06 | Reagovat

Dobré věci nepotřebuji dlouhý komentář. Čím dál lepší a lepší a já se těším na zbytek

15 Paulett Paulett | 1. listopadu 2011 v 22:49 | Reagovat

Eh...no jo, žárlivost je mrcha. A horší je, když člověk spadne do průšvihu ani neví jak. Jen by mě zajímalo, jak rychle rostou draci, protože kdyby moc, tak si Eminence musí pořidit postel jako fotbalový stadion. :-D :-D

16 sarka128 sarka128 | 19. června 2013 v 23:28 | Reagovat

[15]: ten fotbalovej stadion mě dostal :D

17 Irad Irad | 8. listopadu 2015 v 14:25 | Reagovat

Vy žvíže! Vy žvíže! Nepšeštá...Dobrý :D:D To mě fakt dostalo!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama