Psát o hezkých věcech je malým východiskem ze smutného světa kolem.

Večírek

3. května 2009 v 11:07 | sweethistory |  SLASH POVÍDKY - POIROT

Večírek byl v plném proudu. Band neúnavně chrlil jeden jazzový song za druhým, rozjařené hlasy se mísily s kroky desítek nohou na parketu. Alkohol docházel a cigaretový dým houstl. Správná a nezaměnitelná atmosféra každé nóbl párty v americkém stylu. Prováděl jsem již pátou dívku a nohy mi pomalu začínaly vypovídat službu. Tanec mě vždy bavil, leč nyní jsem v něm ztratil zálibu. Tanec s partnerem, o kterého jsem nejvíce stál, s partnerem, kterého bych objal nejraději, by v této naoko rozjařené, stále však zcela konzervativní společnosti, vyvolal skandál. Než se hudebníci stačili nadechnout na další kolo, omluvil jsem se spěšně mladé slečně a doprovodil ji na její místo. V polovině cesty dívku se smíchem uloupil jakýsi divoch a odvlekl jí zpět do víru tance. Z duše jsem mládenci poděkoval a obrátil se do sálu. U stolků sedělo jen několik vášnivě debatujících pánů, dámy byly zcela rozebrány a téměř až u dveří se v kouři rozplývala osamocená silueta osamělého gentlemana. Seděl v křesle, bokem ke stolu, obličej na moment natočil stranou, jak potáhl z jemné cigarety, a zahleděl se zpět na parket. Jeho unavený pohled se zastavil na mě. Zelené oči se rozšířily. Vyfoukl ústy kouř a když se namodralý obláček rozplynul, spatřil jsem jeho laskavý úsměv. Z jakého si popudu, který se dostavoval pokaždé, byl-li jsem v přítomnosti Hercula Poirota, jsem si začal uhlazovat klopy a rovnat nevzhledné ohyby smokingu. Dokonale upraven jsem zamířil k detektivovi.

Usedl jsem na židli po jeho boku. Jistě, něco je lepší než nic, ale jak to, že všichni kolem -mě nevyjímaje- se museli podřídit tvrdosti prkenného sedáku a on si hověl v polstrovaném křesílku?
Opřel se loktem o opěrku a než si přiložil cigaretku ke knírku, pronesl prozíravě:
"Víte, mon cher, požádal jsem číšníka o něco pohodlnějšího, než je židle. Představa, že bych se měl celý večer tísnit na něčem takovém…" máchl rukou směrem ke mně. Za prsty se mu táhl jako stuha úzký proužek dýmu, který se nenávratně rozplynul nad mým klínem, když byl rozvířen dalším gestem jeho dlaně . Neptal jsem se, jak ho napadlo se o tom zmínit. Zřejmě onu nevyřčenou otázku poznal z mého výrazu.
"Nechal bych přinést i vám, avšak viděl jsem, jak se máte k té rozkošné brunetce-" a zase se ke mně natočil jeho vznešený profil. Řekl to žertem, klidně, bez jakéhokoli stínu výčitky či žárlivosti, přesto jsem pocítil v jeho chování jakýsi zastíraný smutek. Chtěl, abych byl s ním? Vždyť mě sám poslal tančit.
Špička jeho nosu se nasměrovala na roh opěrky, kde ležel jeho kapesní popelníček. Svíraje mezi ukazovákem a prostředníkem nebezpečně se zmenšující oharek, uchopil stříbrnou škatulku mezi palec a malíček, přendal ji do dlaně druhé ruky a vložil do ní cigaretku. Poté krabičku zaklapl a odložil na stůl. S lokty na opěrkách si podepřel propletenými prsty bradu a s povzdechem zavřel oči.
Neměl jsem odvahu k ničemu z toho, co mi v ten moment prolétlo hlavou. Všude bylo mnoho očí, které se vždy dívaly v nejnevhodnější dobu. Chtěl jsem se ho alespoň dotknout, sevřít jeho ruku, pohladit jeho tvář…blbé opěrky. Nemohl jsem k němu. Ve vší slušnosti jsem si přisunul židli blíž, naklonil se k jeho uchu a zašeptal.
"Nejraději bych tančil s vámi, Poirote, ale to bychom se asi dostali do řečí."
Usmál se naklonil hlavu ke mně, takže jsem se dotkl nosem jeho spánku. Rychle jsem se narovnal. Snad si nikdo ničeho nevšiml…je tu skoro tma, číšníci pobíhají ve předu mezi stolky.Rozhlížel jsem se s obavami kolem. A vskutku…klid.
Olízl jsem si nervózně rty. Poirot se jen uculoval, oči upřené na v rytmu charlestonu se mihotající páry. Zase ten lesk v jeho očích. A rozhodně to nezpůsobovala jen světla osvětlující parket.
Přiblížil jsem se k němu o něco sebejistěji, opatrně vsunul ruku pod jeho rameno a konečky prstů položil na jeho naškrobenou náprsenku. Poirot zvolna spustil paži a přitiskl svou dlaň na mou. S jakou něho se na mě pak zahleděl ani nedokážu vypovědět. Krev mi bušila ve spáncích a přehlušovala povyk tanečníků.
"Hastings," zašeptal smyslně, "Je ne crois pas que c'est raisonnable, ici, dans cette compagnie..."
Být tak mocen toho jazyka. Jazyka tak vznešeného, tak krásného, tolik melodického, ne jako ta strohá angličtina všude kolem…tak vzrušujícího…bože…
Má dlaň bezděčně sklouzla po bílé náprsence přes řetízek stříbrných hodinek až do Poirotova klína. Přítel nadskočil, čímž mé prsty dosáhly svého cíle.
"Hastings, vous êtes fou…" zasténal Poirot, popadl mé zápěstí a v afektu jím udeřil o polstrování opěrky. Stáhl kolena ještě pevněji k sobě a se zakňučením se zabořil hlouběji do křesla. Mezi zuby drtil francouzské kletby, víčka křečovitě zavřená, spustil prudce semknuté dlaně do klína. Vzpamatoval jsem se a těkal očima po sále. Nikdo si nás i nadále nevšímal. Podíval jsem se na Poirota. I on se na mě obrátil. Kdyby pohled mohl zabíjet, padl bych pod stůl. Smaragdové oči byly přimhouřené, stažené obočí vytvářelo nad nosem přísnou vrásku.
"Hastings, vy pitomče-" bacil mě hystericky do ruky na opěrce.
"-pitomá-" odbíjel dál a do úderů odsekával plačtivým šepotem:
"-co si-myslíte-že dě-láte-vy-vous-vous-"
Strhl jsem ruku dříve, než mi ji stačil zatlouci do polstrování a omluvně jsem se ohradil:
"Myslel jsem, že…au, sakra…že to chce-" jen tak tak jsem uhnul další facce, namířené nyní na můj obličej.
"Nemáte mluvit francouzsky, víte, že se neudržím…"
Malý detektiv zadržel ruku ve vzduchu. Po tváři mu přelétl podivný stín. Stočil pohled na roh stolu, zaúpěl chvějícími se rty a znovu se vrátil do strnulé pózy, ruce na řetízku od hodinek.
"Nepůjdeme? Mám vám přinést kabát?" vydechl jsem sotva slyšitelně.
"Non!" špitl.
"Ale domníval jsem se, že se tu nudíte…"
"Nemůžu…mon Dieu-" stočil špičky černých lakýrek k sobě. Nechápal jsem. Zmateně jsem se na něj zadíval. Poirot, jako mramorová socha civěl upřeně před sebe, rty semknuté, ťukal nehty palců o sebe.
"Co je vám-?"
Poirot na mne vrhl vražedný pohled, kterým jakoby vyjadřoval obdiv k mé zabedněnosti. Na zlomek vteřiny roztáhl spojené palce. Sepnulo mi. Nevěděl jsem, co dělat. Odvrátil jsem se stranou a začal se smát. Když jsem se vzchopil, začal jsem litoval, že jsem se neudržel. Došlo mi, že jsem přítele dostal do velice trapného postavení. Poirot, milostný puritán, se teď cítil navýsost ponížen.
Seděl nehnutě, chvěl se po celém těle, uši mu začínaly rudnout. Snažil se uklidnit, ale jen ztěžka ovládal svůj dech. Následně několika poskoky přesměroval křeslo a otočil se koleny ke stolu.
"Poirote, já-" začal jsem, ale přerušilo mě nadskočení skleniček. Poirot kopl kolenem do stolu a se zavrčením se předklonil. Ztichl jsem. Nevěda co dělat, složil jsem ruce do klína. Dřepěl jsem tam jako pitomec, zpytoval svědomí a dumal, co dál.
A jako obvykle, když se může něco pokazit, tak se to zákonitě pokazí. K našemu stolu přitančil sám hostitel-sir Dawenport. Vrazil Poirotovi herdu do zad (takže překvapený přítel škrtl bradou o ubrus) a familiérním hlasem zvolal.
"Co vy tu sedíte jako pecka? Pojďte přece do kola! Marry? Marry, pojď sem a zatanči si s panem Poirotem. Nebuďte takový škrobený stydlín, brachu…hahá!"
Poirotovi se roztřásla brada. Něco vybreptl, ale hlas mu přeskočil. Rychle si odkašlal a počal se vykrucovat. Manželka lorda Dawenpotra se kvaltem blížila a již z dálky na Poirota mávala.
Přispěchal jsem na pomoc:
"Omluvte, prosím, přítele. Těsně před vaším příchodem se mi svěřil, že se necítí zcela zdráv. Snad za to může ten studený vítr venku-"
"Ale jeminkote, přítelíčku, jste nemocen? Nechcete třeba-" staral se lord.
"Non, non, monsieur Dawenporte. Jste nesmírně laskav, ale-"
Bílý žaket hostitele vystřídalo bujné poprsí dámy, která manžela svými boky téměř odhodila. Popadla Poirota za rukáv.
"Ach, pravý francouzský gentleman, božíčku, vás si nemohu nechat ujít…" zapěla rozjařeně.
Viděl jsem, jak se Poirot zapřel zatvrzele botami za nohu stolu. To, že neupřesnil svůj původ, mi bylo sice podezřelé, za daných okolností ale pochopitelné.
"Ne, milostivá. Nejsem dobrý tanečník…" brebentil zoufalství propadající detektiv.
"Ale, ale, mužíčku, to vám za to nestojím?" zaškemrala prosebně hostitelka a povolila sevření. Její výrok Poirota zaskočil. Zrudl ještě víc a vytřeštil na ní oči. Došlo mi, že si tuto frázi neumí vyložit. Definitivně jsem zakročil:
"Milostivá paní promine, byli jsme právě na odchodu. Můj přítel je nemocen, ale jsem si jist, že vám bude věnovat pozornost na některém z dalších vašich báječných večírků."
Poirot pode mnou zuřivě přikyvoval. Uchlácholena tímto příslibem, odvlekla hostitelka svého muže zpět do víru zábavy. Poirot si oddechl.
Obešel jsem jej a poručil komorníkovi, aby přinesl naše kabáty. Líbilo se mi být pánem situace, ne ale za cenu ponížení svého přítele.
Sluha se divil, že se nedostavili oba majitelé kabátů. Než stačil promluvit, vytrhl jsem mu naše převlečníky a vrátil se ke stolu. Beze slova jsem složil kabát Poirotovi na kolena a postavil se před něj. Přehodil jsem si oblek přes ramena, čímž jsem detektivovi poskytl dostatek času na únik. Než jsem si urovnal klopy, jechal Poirot k východu. Vyšel jsem za ním.
Přítel zůstal stát na schodech na ulici. Klobouk, který vytrhl zmatenému komorníkovi, měl už na hlavě, jen s šálou otálel a držel ji v rukou na břiše. Když uviděl, že se k němu blížím, seběhl ze schodů a odťapkal pryč z dosahu světla. Zůstal stát ve stínu. Jakmile jsem k němu přiklusal, zvedl sepjaté paže a žalostně zaúpěl:
"Oh, mon ami! Co budu jen dělat? To je příšerné! Příšerné! Co si jen-"
Konejšivě jsem mu položil dlaně na ramena.
"Co máte na mysli?"
"Ona to ví, Hastingsi. Vždyť to sama řekla…
"Ale ne, drahý, to se jen tak říká-" rozesmál jsem se.
"Co? Co se říká? Co má stát? Mon Dieu…" zapotácel se a zakryl si rukama oči.
Jeho slabost ve mně probudila ochránce. Vřele jsem jej objal a konejšivě prohlásil:
"Nebojte se ničeho, Poirote…vážně, věřte mi-
"Jako jsem vám věřil, když jste mi tvrdil, že se na veřejnosti nikdy nic nestane?" prskl.
V očích mu zajiskřilo. Začal jsem pomalu ztrácet hlavu. Popadl jsem jeho tvář do dlaní a chtěl jej políbit. Copak se neumím ovládat? To není pravda! Tak to dokaž…hrome. Sklonil jsem hlavu a zvedl šálu, kterou oněmělý detektiv svíral v rukou. Pomalu jsem mu ji ovinul kolem krku.
"Odpusťte mi to…zblbnul jsem z pití, já…" zastrčil jsem mu cíp šály do klopy.
"Nechtěl jsem vás urazit ani ponížit. Už se to nestane."
"Kdybyste…" vykřikl. Rychle se ale uklidnil a pokračoval šeptem:
"Kdyby-kdybychom byly doma…tak…ehm…" odkašlal si rozpačitě a zavěsil se do mého rámě.
"Tak bychom mohli klidně…" pokusil jsem se jej doplnit. Zachumlaný Poirot na mě vzhlédl.
"…tak byste viděl-"
"-vážně?" zamrkal jsem.
"Přestaňte, vy zvrhlíku!" zahuhlal do šály. Zašklebil jsem se a odváděl jej po chodníku na hlavní ulici.
***

Taxikář najel na obrubník před WhiteHeaven Maison. Poirot, vytržený nárazem ze spavého zadumání, mu začal spílat s románským zápalem. S botou na stupačce se přese mě natáhl a mrštil na uraženého šoféra přeloženou bankovku. Pak vycouval z vozu, před kterým zůstal stát, uhlazuje si kabát. Náhle se zarazil.
"Oh, c´est incroyable…" zamumlal, procházeje jednu kapsu po druhé.
"Nechal jsem tam popelník! C'est ma faute!" dupl vztekle.
"Já vám pro něj zajedu." navrhl jsem ochotně. Možnost, jak si u přítele něco vyžehlit, se nesmí promarnit.
"Non, mon ami. To po vás nemohu-" pravil v rozpacích.
"Ale prosím vás, to je maličkost. Za chvíli se vrátím." zazubil jsem se. Poirot na mě zamrkal a zeširoka se na mě usmál.
"Bien, mon cher. Budu vás čekat." řekl tiše a zabouchl dveře automobilu. Když vůz odjížděl, viděl jsem jeho siluetu, jak stojí na kraji silnice, z boku osvětlovaná světlem z haly. Díval se za mnou, dokud taxík nezmizel v první zatáčce.
***

Se stříbrnou krabičkou v kapse jsem se vrátil do detektivova bytu. Odložil jsem si svrchník a přešel do obývacího pokoje. Poirot, sedící na pohovce, mě již očekával.
Usedl jsem vedle něj, natáhl se ke stolu a položil na jeho okraj krabičku. Než jsem se narovnal, pohladil mě Poirot levou rukou po zádech a pravicí mi obemknul prsa. Pomalu mě k sobě přitáhl a uložil mou hlavu na svých nohou. Nic neříkal, jen mi přejížděl prsty po tváři a usmíval se.
Díval jsem se na něj celou věčnost a vydržel bych to dozajista déle. Pocit bezpečí, který mě v tu chvíli zaplavil, byl nádherný. Stiskl jsem vřele dlaň, která mě hladila na krku.
"Povězte mi, proč muž jako vy…sportovní, atraktivní mladík jako vy…" zarazil se a zahleděl se k oknu.
"Preferujete-li muže, proč jste svou náklonností poctil mě?" uzavřel archaickým obratem.
Poctil mě? Fascinován jsem se na něj vytřeštil oči. Kde je jeho arogance? Hrome, Hercule, kde je vaše sebevědomí?
"Nepreferuji muže." ujistil jsem ho, pouštěje jeho ruku. Smutně na mne shlédl.
"Miluji vás." pronesl jsem hrdě a zvedl se do sedu, takže jsme byli opět tváří v tvář.
"Ale proč mě? Já jen…že…"
"Proč…? Tak počkejte…to máme: vkus, elegance, inteligence, vždy si víte rady, vaše vystupování, jednání, gesta, jste roztomilý a vaše oči…" než stačil cokoli namítnout, naklonil jsem hlavu a políbil jej. Zajel mi prsty do vlasů a klidně rozevřel rty. Ucítil jsem jemné aroma jeho cigaret. Několik vteřin jsem jen něžně laskal jeho rty. Co následně polibek ztratil na nevinnosti, získal na vášnivosti. Zapřel jsem se o opěradlo a přitiskl se na něj, kolena zabořená do matrace kolem jeho boků. Už jsem nad sebou přestával ztrácet kontrolu, když Poirot náhle cosi zahuhlal a odtrhl mě od sebe.
"Ha! Málem bych zapomněl…" zvolal rozjařeně a mával mi ukazováčkem před nosem. Vysmekl se mi tak hbitě, že jsem padl tváří na opěradlo a potěšil hubičkou ji, namísto zmizevšího detektiva. Napadlo mi, že jsem mu opomněl pochválit knír…ještě se mi na něm líbí ty jeho psí dečky, ale kvůli tomu by snad…
Pokojem začal znít tichý valčík. Jeho libou melodii ukončilo uši rvoucí smeknutí jehly po desce, doprovázené nesouhlasným zabručením. Poirot přehodil desky. Slowfox. Malý pán radostně zatleskal a poskočil si.
Prskaje chlupy z přehozu, postavil jsem se, zaujal taneční pózu a uklonil se. Poirot ke mně přicupkal. Prsty se propletly a těla přitiskla k sobě. Sklouzl jsem rty po jeho dokonale oholené tváři a špitl mu do ucha:
"Řekněte něco francouzsky…"
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 3. května 2009 v 15:03 | Reagovat

Velmi dobré. Nejvíci mě pobavilo tohle souvětí: Prskaje chlupy z přehozu, postavil jsem se, zaujal taneční pózu a uklonil se. válím užití přechodníku - to se mi moc líbilo.

2 Sweethistory Sweethistory | Web | 3. května 2009 v 15:10 | Reagovat

[1]: Díkes. No, ty já mám ráda. Zrovna o nich píšu článek:-)

3 Marťa - spolužačka Marťa - spolužačka | 3. května 2009 v 16:13 | Reagovat

úúúžžasnýýýýýýýýýýý, nevím co bych ti k tomu řekla, k tomu nic než chváluuu a chválu a chváálu říct ani nejde ;) ....jen tak dááleeee =)

4 Severka S. Rogueová Severka S. Rogueová | E-mail | 3. května 2009 v 18:03 | Reagovat

Moc pěkné :) Ještě, že Hastings pana Poirota včas zachránil. A ten konec... *MDR*

5 Sweethistory Sweethistory | Web | 3. května 2009 v 18:39 | Reagovat

[4]: Díky...ale co je *MDR*???

6 Severka S. Rogueová Severka S. Rogueová | E-mail | 3. května 2009 v 21:09 | Reagovat

[5]: Morte De Rire přece :)
(ang LOL)

7 Sweethistory Sweethistory | Web | 3. května 2009 v 21:14 | Reagovat

[6]: Jé, to je originélní, jak by řekl Werich:-) To začnu používat! A děkuji ještě veřejně za francouzštinu! Jsi zlato!:-D

8 Severka S. Rogueová Severka S. Rogueová | E-mail | 3. května 2009 v 21:36 | Reagovat

[7]: To není originélní ale francouzsky, hihi... Klidně používej. Třeba tady: http://www.hpfanfiction.org/ Jiné neznám, než jsem přišla na tebe a na Poirota, četla jsem výhradně HP/DM.
A moc rádo se stalo :)

9 SusanWerewolf SusanWerewolf | 4. května 2009 v 1:32 | Reagovat

Mně teda nejvíc rozesmály psí dečky:D Sem netušila, že Hastings je takovej fetišista:D Jinak povídka byla báječná, ani nevíš, jak jsem ráda, že mi někdo konečně plní moje bláznivý představy a píše o těch dvou... Jen tak dál, prosím:)

10 Adelaide Cordella Adelaide Cordella | E-mail | Web | 4. května 2009 v 7:35 | Reagovat

Ach, bylo to dokonalé :-) Jako vždy. Chudák Poirot, tak ponížen :-D Bylo to vtipné, a ten konec dokonalý. Taky bych si nechala zašeptat něco francouzksy ;-)
Krása, těším se na další :-)

11 Sweethistory Sweethistory | Web | 4. května 2009 v 15:28 | Reagovat

[9]: ...fetišista...*slzím smíchy* :-D Ne, fakt není...to je divná představa...ježkovy voči:-)))))Mně jen ty kamaše na něm příjdou strašně roztomilé.
Moc děkuju, Vlkodlačice. Zuzka

12 Sweethistory Sweethistory | Web | 4. května 2009 v 15:30 | Reagovat

[10]: Díky, Ady.
Jsem ráda, že se ti to líbilo. Ufff...:-)))

13 Adelaide Cordella Adelaide Cordella | E-mail | Web | 4. května 2009 v 17:17 | Reagovat

Uff? Ale neříkej :-) Mě by se líbílo cokoliv, ve tvém provedení, je to dokonalé!
Vážně, vážně... ach!
Je to přesně jak píšeš, sweet O:-) ;-)

14 Sweethistory Sweethistory | Web | 4. května 2009 v 17:26 | Reagovat

[13]: Uf, uf uf, uf...XD

15 kat kat | 17. května 2009 v 15:45 | Reagovat

Perfektní jako vždy. Zasmála jsem se i krásně u toho odpočinula. Co chci víc. velmi se mi líbilo zakomponování francouzštiny. Ona k němu tak nějak patří a ten konec řekněte něco francouzsky... perfetkní zakončení. Líbilo se mi to.

16 Sweethistory Sweethistory | E-mail | Web | 17. května 2009 v 18:08 | Reagovat

[15]: Ó, kuju, že jsi mě nesťala, kate:-)

17 Přísahám Přísahám | 19. května 2009 v 20:38 | Reagovat

takže jenom samá chvála,          "románský zápal" !!! muy famoso, asombroso

18 ebika ebika | Web | 30. května 2009 v 20:06 | Reagovat

To byla nádhera.Fakt krásná povídka.

19 Saawrin Saawrin | Web | 14. srpna 2009 v 17:16 | Reagovat

Dostala jsem se sem vlastně náhodou, zatvrzelým klikáním znuděné ruky na odkazy na stránce Kat - Amatér.
A, upřímně, nelituju toho =)
Poirot v rozpacích byl prostě bomba a závěr... sweet =)
I really do like it ^^

20 Sweethistory Sweethistory | 14. srpna 2009 v 23:46 | Reagovat

[19]: Zdarec, Saawrin:-) Moc díky, že jsi sem zabloudila a za tu chválu rovněž:-)
...já furt čekám, že tím někoho inspiruji a pak si taky budu moci přečíst něco s mým vymazleným Belgičanem...:-D A ono stále nic...*nápad???* XDXDXD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama