Psát o hezkých věcech je malým východiskem ze smutného světa kolem.

Scepticus miraculium

15. května 2009 v 20:07 | sweethistory |  SLASH POVÍDKY - OSTATNÍ
1498, Vatikán - Itálie

Erasmus se zasmušil. Rezervovaně složil ruce na prsa, uvelebil se na své židli a bez zájmu pohlédl, přes kupy ledabyle navršených papírů a knih, na muže, sedícího na opačném konci stolu. Zaplavil ho pocit, jenž byl jakousi směsicí cynismu a opovržení. Stav duchovní, jehož byl dlouholetým členem, zanechal v jeho duši mnoho jizev. Ať to byl scholasticky útrpný systém výuky, dogmatismus, zaslepenost nebo pohrdání vědou a vývojem, a vůbec, celá hierarchie křesťanské víry- to vše jej připravilo o mladické ideály.
Nenáviděl církev, jako syn nenávidí macechu, která mu namísto lásky a porozumění, nabídla jen nepochopení a nepřízeň. Poznal fanatismus i strach ze znásilnění namísto slibované harmonie. Zhnusil si papeže i celou tu smečku duchovních kolem. Polovina kardinálů za své jmenování zaplatila horentní sumy. Byli to politici, kariéristi, bezcharakterní moce chtiví Filištíni, nosící se jako pávi a povyšující se nad mrzký okolní svět, kterému se vyhýbali a před kterým se zavírali za zdi svých paláců. Církev je ta nejvíc prosperující firma, jakou kdy svět poznal. Ano, je to jen podnik, není na ní nic duchovního ani vznešeného. A nebýt přání samotné královny, aby doručil osobní dopis, nevlezl by do jámy lvové, ani kdyby jej nad smolným kotlem sám Lucifer opékal.
Dál pozoroval kardinála, skloněného nad dopisem. Měl předat list pouze do jeho rukou, ale komu byl vzkaz určen, nevěděl. Člověk před ním byl zřejmě jakýsi úředními záležitostmi pověřený červ, který skákal jak papež pískal. Nicméně měl hlavní slovo a veškeré záležitosti, určené papeži, šly bezvýhradně přes něj. Alespoň to tak vypadalo.

Byl nejméně o hlavu menší než Erasmus, a i když jej červený biret činil o něco vyšším, působil i tak velmi drobně. Když se milostivě dostavil, byl zadýchán, ale s širokým úsměvem hbitě vyskočil na čalouněnou židli a vytáhl si na klín vlečku své róby v celé její délce. Pak pozdravil Erasma, který na něj čekal již dobrou hodinu, a natáhl k němu kuru s prstenem, očekávaje uctivý a ponížený pozdrav. Ničeho takového se ale nedočkal. Vyslanec se ani neuráčil postavit-tak dával jednoznačně najevo své pohrdání.Kardinál jen zvedl obočí, ušklíbl se a s heknutím zapadl zpět do křesla. Hodil biret na stůl, přitáhl si dopis, který ležel před ním a rozlomil pečeť.
Jeden ze sluhů mu přinesl čaj. Kardinál mu poděkoval italsky. Následně se obrátil na hosta a spustil latinsky, řka, že je nezcela v pořádku, pročež bude při hovoru požívati čaje a dalších medikamentů a že nechává na milostivém uvážení hosta, bude-li toto jeho chování pokládat za nezdvořilé či nikoli. Pak ještě poznamenal, že osob, trpících nedostatkem úcty, je v této poloprázdné místnosti více, a tudíž by si host, jakkoli se bude cítit uražen, neměl stěžovat. Pak se vysmrkal.
Erasmus pozvedl obočí a po tváři mu přelétl úsměv. Jeho rozladění alespoň zmírňoval fakt, že nenarazil na blbce.
Kardinál Grimani nebyl tak stár jako kardinálové obyčejně bývají. Podle toho Erasmus usuzoval, že je to buďto příslušník jakési papežské rodinné haluze, tedy člověk, s velkým množstvím vždy přeochotných a všemocných strýců a kmotrů, či že za své jmenování štědře obohatil církevní pokladničku. Tak či onak, Erasmus se nemohl ubránit dojmu, že tenhle pán nebude dost možná tak morálně zkažený, jak předpokládal.
Kardinál byl hubené tváře a ostře řezaných rysů, které mu dodávaly značné vážnosti. Byl malé ale štíhlé postavy a seděl trochu přihrbeně. Svůj dlouhý špičatý nos měl skloněný nad jemný papír tak nízko, že se jej jeho špičkou téměř dotýkal. Pod nosem se mu špičatil jemný knírek a vlasy, které na temeni zakrývalo šarlatové solideo, byly vlnité, prošedivělé a spadaly až na psací desku.
Grimani se se zabručením narovnal a začal cosi hledat ve svém plášti. Zřejmě se mu nedařilo zmíněné cosi nalézt, neb pohlédl úkosem k oknu, zamračil se, rozladěně prskl a udeřil prsty o hranu stolu, až šálek nadskočil. Přehazoval pak jeden papír přes druhý a všemožně rejdil po dubovém stole, až se konečně rázně napřímil, vyjasnil zachmuřelé čelo a nasadil si silný skřipec. Pobrukuje si rozvernou melodii, utřel si nos kapesníkem, podepřel bradu loktem a začal studovat depeši.
Erasmus se obrátil do místnosti, kterou před tím již několikrát prošel. Ve své drzosti neopomněl ani nahlédnout do šuplat a skříní, které nebyly zamčeny. Listiny a spousty knih. Ale knih bylo více než polic, a tak se mnohé svazky tyčily ve vysokých sloupech u zdí místnosti. Aby nespadly, byly zapřeny dalšími a dalšími menšími hromádkami, takže haldy knih zabíraly nejméně čtvrtinu plochy podlahy. Doupě učence.
"A účel vaší návštěvy?" pronesl kardinál konverzačním tónem. Legát se otočil přes rameno.
"Má cesta do Říma je zcela osobní. Byl jsem pouze pověřen předáním zprávy. To jest vše…monsignore." dodal pochvíli s nádechem posměchu.
Kardinál sklonil okuláry a znovu se začetl. Vypadal teď velice komicky. Erasmus spěšně zakašlal, aby zakryl smích, ale marně.
"Smím znát důvod vaší rozvernosti?" podivil se po chvíli duchovní, aniž se pohnul.
"Už fakt, že zde musím být, je podle mě velkým paradoxem. Když jsem tu byl naposledy, byl jsem nevybíravě vyhozen." pravil. Kardinál zvedl hnědé oči.
"To jste zde něco ukradl?"
"Ne, tady není co ukrást. Mám zájem jen o dobré nápady a moudrost."
"Takže mě jste ještě nepotkal, myslel jsem si to." oplatil mu kousavě. Erasmus se zarazil.
Za podobné urážky by obyčejně každý kněz vyletěl z kůže a začal se ohánět krucifixem. Že by humanistické ideje přece jen pronikly skrz zdánlivě neproniknutelnou zeď vatikánskou?
"Rušil jsem zasedání rady." vysvětlil pyšně.
"To je ovšem odvaha." pokýval hlavou kardinál.
"Otázal jsem se pouze, není-li délka trvání konkláve přece jen příliš dlouhá. Naposledy při ní zemřeli dva kardinálové…"
"To není délkou volby, pane, to je z těch oslav potom. Hoduje se do padnutí a nikdo neví, kdy přestat."
"To vysvětluje ta úmrtí…" pronesl Erasmus naoko zadumán.
"Spolehlivě." potvrdil kardinál. Pohlédli na sebe přes stůl a rozesmáli se. Kardinál ale rychle udusil svůj smích v kapesníku a rozkašlal se.
"Tak to jsem ještě od žádného účastníka papežské volby neslyšel." zahlaholil obdivně Erasmus.
"Taky neuslyšíte, milý synu. Mě na konkláve nezvou, neb jsem snad některými svými názory v minulosti církev znevážil, či jak mi to říkali. A stejně by mě nezvolili, tak co. Nemám času nazbyt."
"Ale váš úřad je značně prestižní. Nevypadá to, že jste v nemilosti."
"No u papeže ne. Pochválen buď náš Svatý Otec. Ale zbytek rady…zkrátka, nesdílíme společné názory…v určitých věcech. Ale zpět k vaší návštěvě, můj synu. Zde čtu, že-"
Dveře se rozrazily a do místnosti vpadl jakýsi kněz. Grimani leknutím srazil hrnek a čaj se rozlil po stole. Spěšně zvedl svůj biret, než se k němu dostala šířící se tekutina.
Mladý kněz padl na kolena uprostřed místnosti a sepjal ruce.
"Zázrak, otče, zázrak!" kvílel italsky.
"Uklidni se, chlapče." pravil kardinál rovněž ve své mateřštině a prudce vyskočil, než mu čaj stačil stéci do klína. Pak se obrátil na Erasma a sundávaje si brýle, pravil latinsky:
"Omluvte nás laskavě na okamžik."
Legát s úsměvem přikývl.
Kardinál přešel k muži, který jej bleskurychle popadl za ruku a políbil jeho rudý prsten. Pak zvedl oči a spustil o překot:
"Kardinále, musím okamžitě ke svatému Otci. Stal se zázrak! Musím ihned uvědomit papeže!"
"Klid hochu, klid. Víš že podobné zprávy přicházejí dnes a denně. Prostý lid si mnohdy i díla náhody vykládá různě a přikládá jim božský původ-"
"Byl jsem u toho, otče! A nemá snad mé slovo větší váhu, než slovo prostého sedláka?" zvolal dotčeně.
"Můj synu, vzdělání a znalosti opustily nejednoho učence, když se dostal tváří v tvá-"
"Vyslechněte mě, otče, prosím. Ale o samotě." Dodal, dívaje se na pobaveně se tvářícího přísedícího.
"Synu, jeli tvé přesvědčení pevné, neměl by ti jeden pár uší navíc vadit. Navíc nám nerozumí, tak klidně mluv." ujistil ho unaveně kardinál, kterého suchý prašný vzduch opět nutil ke kašli.
"Za městem, na severním okraji, ženy praly prádlo…u řeky. A…a…"
"Uklidni se synu. Nikdo tě nehoní. Vstaň z té podlahy…no, tak. A mluv…jen pomalu."
"Jeden malý chlapec se tam poblíž koupal a strhl ho vír. Ženy začaly křičet a dva muži, kteří tam tudy procházeli, pro něj skočili a vytáhli jej na břeh. Ale chlapec už nedýchal. Jeho matka ho houpala, pak položila v klín a s pláčem se modlila k všemohoucímu. Počal jsem se modlit a se mnou všichni lidé, kteří tam byli. A náhle, otče, chlapec procitl. Voda se řinula z jeho úst a on počal znovu dýchat. Zázrak, monsignore. A na půdě Říma!" jásal kněz a mával rukama do všech stran. Kardinál se kousl do rtu. Chvíli pozoroval zmuchlaný mokrý kapesník a pak pravil.
"A ta žena, jak houpala syna?"
Kněz se zarazil. Těkal očima po stěnách místnosti a přemýšlel nad smyslem té otázky. Napadlo mu, že kardinál tak zcela nepochopil, co mu právě vyprávěl a začal mu jobovku vykládat znovu, hlasitěji a důrazněji. Grimani dal oči v sloup.
"Ukaž mi, synu, jak jej kolíbala!" rozkázal rázně.
Rozvášněný kněz ustal ve svém pohybu, zmateně stáhl ruce k hrudi a jal se uspávat neviditelné mimino.
"Říkal jsi, že plavalo, a teď kolébáš tak roční škvrně. Bylo mu nejméně pět, viď, takže se matce rozhodně nevešlo do rukou. Tak se zamysli, synu. Jak ho držela?"
Kněz rozpojil ruce a vypadal teď, jako by nesl klestí na otop.
"Dobře. A klečela u toho…ne, ne, ty stůj, synu. Umím si to živě představit." rozesmál se.
"Tedy položila jej do klína a počala se modlit…hmm, ano…to by vysvětlovalo…" zamyšleně přistoupil k sekretáři a vyndal z něj karafu vína. Vrátil se ke strnulému velebníčkovi a podal mu ji.
"Hlava," poklepal na skleněné hrdlo, "a tělo" cinkl nehtem o dno. A teď jí dej do polohy, ve které byl ten chlapec."
Kněz si vzpomněl na hlavu chlapce, která bezvládně visela k zemi. Naklonil tedy karafu, ale rychle jí zase narovnal, aby víno nevyteklo. Kardinál před ním se usmál a strhl hrdlo džbánu k zemi. Víno začalo prýštit na kamennou podlahu. Kněz polekaně uskočil a s jeknutím strhl dno k zemi, aby se hladina ustálila.
"Vidíš, synu? Tak podobně to bylo s tím chlapcem." pronesl vítězoslavně kardinál.
"Ale monsignore…" vytřeštil na něj oči kněz, kterému vše začalo pomalu docházet. Grimani mu vzal z rukou karafu a vrátil jí na místo.
"Žádné ale, synu. Tvá snaha o velebení božích skutků je sice úctyhodná, leč tvá horlivost tě předchází. Až budeš starší pochopíš…" objal familiérně mladíka kolem ramen a vystrčil ho ze dveří.
"Buď s bohem, mladý příteli." a zabouchl dveře.
Erasmus se nestačil divit. Jeho první dojem byl zcela vyvrácen. Před ním stojí obdivuhodný učenec. Tak titul přece jen neubíjí ducha. Někdy.
Kardinál k němu zůstal chvíli obrácen zády, s rukou na dveřích. Erasmus povstal.
"Tedy, proč se někdo, jako vy, zahazuje s -pane…?" zarazil se a zůstal stát na půl cesty ke dveřím.
Grimani pocítil náhle sevření hrdla. Nedostávalo se mu vzduchu. Zapřel ruku o dveře, předklonil se a zhluboka se nadechl. Jeho dýchací potíže se poslední dobou zhoršily. Navíc, náročná cesta, prach a zatuchlina, kterou byla místnost prosycena, to vše vykonalo své na zdraví monsignora.
Začaly se mu dělat mžitky před očima. Zaslechl za sebou sice hlas, ale slova mu splynula v nezřetelný šum. Kolena se mu podlomila, ruce marně zašátraly po opoře a kardinál se sesul na hromadu knih. Jeho tělo zvedlo oblak prachu, který se teď rozptýlil a jako nepatrné sněhové vločky se tetelivě snášel k zemi.
Erasmus k němu přiběhl. Shýbl se a postavil sípajícího kardinála na nohy. Musel jej přidržovat, aby se nezhroutil. Zmateně se rozhlédl. Co dělat? Chtěl volat na sluhu, ale rudnoucí kardinál jej popadl za zápěstí a malátně ukázal na druhý konec místnosti, kudy do šera pronikaly sporé sluneční paprsky. Potom jeho sevření povolilo a kardinál se bezdechu schoulil do vyslancovy náruče.

***

Pocítil na tváři chlad. Studený čerstvý vzduch mu umožnil znovu se nadechnout. Otevřel oči a spatřil rozlehlé nádvoří. Uvědomil si ale, že na něj shlíží ze značné výšky, navíc, že jej vidí vzhůru nohama, že má hlavu v okně a kdosi že svírá jeho pas. Vykřikl a ve strachu, že jej chce dotyčný vyhodit oknem, se vymrštil do sedu. Muž, který jej držel, popadl saténový kabátek a strhl kardinála na svá bedra.
Grimani jej objal kolem krku a přitiskl se k němu. Třásl se a ztěžka lapal po dechu.
Erasmus mlčel. Měl připravených několik poznámek o stavu sluhů božích, ale raději je spolkl. Nevěděl proč, ale muž, jehož vlasy ho teď šimraly na bradě, jej svou křehkostí a zranitelností začal přitahovat. Opatrně ho pohladil po zádech. Stáli v okně a kdekdo je mohl vidět. Odvedl proto kardinála ke stolu a usadil jej na židli. Grimani pustil mužův krk, potácivě se narovnal a rychle se chytil vyřezávané opěrky.
"Je vám lépe?" tázal se krásný legát. Grimani, očarován orlím pohledem, jen němě pozoroval jeho tvář. Chtěl promluvit, ale hlasivky jej zradily. Pozvedl kapesník ke svým rtům a rozkašlal se.
"No tak…uklidněte se…" Erasmus přistoupil blíž, vztáhl své velké dlaně na mužův krk a zvedl mu hlavu, aby vzduch mohl lépe proudit do plic. A i když se rozpálená, rychle pulzující šíje pod jeho rukama začala uklidňovat, dál ji jemně svírat. Dost dobře sám nevěděl proč. Bylo mu to příjemné.
"Klid, jen pomalu…"jeho prsty přejely po hladce oholených tvářích a palce obou rukou se vzájemně dotkly na kardinálově bradě. Erasmus přimhouřil oči. Uslzený pohled kardinála se střetl s jeho.
"…pomalu…" šeptal legát s ústy jen pár centimetrů od chvějícího se knírku monsignora. Ucítil drobné ruce, jak mu zajíždějí pod kabát a dotýkají se jeho pasu. Lehce kardinála políbil. Pak před ním poklekl a položil mu ruce na kolena.
"Můj synu, to nesmíme..."
"Já s tím problém nemám...monsignore..." vydechl, tentokráte prost všeho cynismu.
Erasmus protáhl svůj štíhlý pas mezi koleny kardinála a zašátral rukama pod jeho pláštěm. Grimani ucítil na svých prsou horké dlaně a shlédl přímo do tváře vyslance, který se k němu tiskl. Silné ruce jej objaly a stáhly ze židle, ze které sklesl obkročmo na mužův klín. Nebránil se, ale ani mu nenapadlo, co může následovat. Neodhadl zvídavost rukou, které prozkoumávaly jeho tělo se stále vzrůstající naléhavostí. Nečekal lačnost mužových rtů, ani smyslnost, s jakou jej políbí. A rozhodně netušil, s jakou ochotou vyjde těm rtům vstříc. Nepředpokládal rozkoš, kterou mu přinesou jeho něžné doteky. Zcela omámen, prohnul se v zádech, zaklonil se a opřel ramena o látkové polstrování židle. Chvějící se rukou se chytil nohy stolu.
"Kardinále, jste v pořádku? Co se tam děje?" ozval se zpoza dveří hlas sluhy. Než ale stačil lokaj doširoka otevřít dveře, které byly z části zataraseny rozházenými svazky, tyčil se již Erasmus s odměřeným výrazem nad rudolícím knězem, opět sedícím na židli.
"Ano, vše je v pořádku." pronesl plynulou italštinou Erasmus.
"V pořádku, Guiseppe, můžeš jít." dodal monsignor, když se sluha přiblížil, nedůvěřujíc cizincovu ujištění.
"Takže italštinu ovládáte, v tom jsem se zmýlil." zašeptal kněz, když sluha odťapkal. Kapesník mu vypadl z roztřesených rukou.
"Ano. Je lepší vědět vždy o něco více než ostatní…" vyslanec letmým dotykem zarazil sklánějícího se kardinála a podal mu svůj čistý kapesník.
"Měl byste se léčit."
"Á-ano...jistě...děkuji. Vážně, já…he, popravdě, myslel jsem, že mě z toho okna shodíte." zavrčel chraplavě Grimani.
"Chtěl jsem…ale moc svědků, moc svědků…" postěžoval si legát trpce.
"Ale vy se mi líbíte. Navíc, váš rozum vás v mých očích ospravedlnil." dodal.
"Jaká čest pro mě…" ušklíbl se monsignor vstávaje. Erasmus k němu přikročil a začal oprašovat jeho ramena. Když zabloudil níž a nesetkal se s žádnými protesty, přitáhl si Grimaniho k sobě. Pak flirtovně pohladil jeho knírek a usmál se.
"Apropos, odjíždíte brzy?" vypálil náhle kardinál.
Tvář Erasma zakabonila.
"Ano, za tři dny, přibližně." přiznal a sklopil zrak.
"To je dobře." zavrčel kardinál přísně.
"Chápu." ušklíbl se Erasmus, pouštěje rudý plášť.
"To se divím, pečeť byla neporušená…" Pohlédli na sebe. Holanďan nechápal, Ital se smál.
"Nu, vaše šlechetná královna mi po vás poslala pozvání na svůj dvůr. A já nemohu jinak, než přijmout. Máte mi dělat doprovod a průvodce."
"Tak toho se zhostím rád. Jen, maličkost…ehm…vaše jméno?"
"Domeniko." pronesl italsky. Obemknul paže kolem Erasmova pasu, opřel bradu o jeho prsa a zasněně se zadíval na jeho tvář.
"Domeniko...vy jste vážně maličký. Můžu vám říkat Nick? Niky? Dom?" provokativně se uculoval Erasmus.
"Monsignore DOMENIKO!" zasyčel kardinál.
"Vy jste Eras-"
"Pro vás Gerrit…" zašeptal, skláněje se k němu.
"Raději Erasmus…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adelaide Cordella Adelaide Cordella | E-mail | Web | 16. května 2009 v 8:17 | Reagovat

Ach, bylo to dokonalé!! Sic musím vyjádřit první nesouhlas, nemám totiž ráda muchlovačky hned při prvním setkání :-)
Mluví ze mě ta staromódní a nudná část, vím, ale tak to prostě mám a nedokážu se přesto přenést.  
Jenže, píšeš to tak dokonale, krásně, jemně, čtivě, vzrušivě, zamilovaně, trefně, nedočkvě, že se tomu prostě nedá odolat!
Kdo by také odolal mazlivému kardinálovi v objetí statného, mladého jinocha, že? :-D
Bylo to kouzelné, jako vždy, a já se jen těším a čekám na další dílek :-))

2 Dr. Muraki Dr. Muraki | Web | 16. května 2009 v 9:02 | Reagovat

Takže, doktor čekal jak tohle vyřešíš..a ono se to vyřešilo velice lišáčky jak by řekl můj přítel Richelieu i když svádět nebohého monsignoira...ts ts ts :D
Ne, vážně se mi to líbilo moc a k tomu že k muchlování při prvnbím setkání nedochází, nu moc často ne, ale stává se to.
takže jen tak dál a těším se na další díl
Muraki M.D.

3 Profesor Profesor | 16. května 2009 v 17:11 | Reagovat

Zajímavé. Postavy jsou mi sice značně neznámé - matně vím, že existoval nějaký Erasmus Rotterdamský- ale příběh se mi líbí. I když se přiznám, že mi přijde průběh moc rychlý na to, že se jedná o první setkání.

4 Sweethistory Sweethistory | E-mail | Web | 16. května 2009 v 17:41 | Reagovat

[3]: No, původně tam k ničemu dojít nemělo. Popravdě, bála jsem se, že by to pak nikdo nečetl. Možná, kdybych to tak nechala, bylo by to lepší...hmm...njn, není každý den posvícení:-) Teď je na opravu už asi pozdě, což? Jinak všem díkes za komentíky. Zuzka

5 Profesor Profesor | 16. května 2009 v 19:32 | Reagovat

Ono je to takhle také pěkné. Navíc nejlepší příběhy vznikají spontáně a dělají si, co chtějí - tohle vím díky své maturitní písemce. To se ze sadistického příběhu(původní záměr) vyklubal mírně ponuřejší s docela romantickým koncem. Jo, a taky to bylo na 9 stran A4.

6 Sweethistory Sweethistory | E-mail | Web | 17. května 2009 v 12:04 | Reagovat

[5]: Hehe, to znám:-)Ne sice z maturitní písemky, ale ze slohovky v prváku. Od té doby vždycky úča říká: "Chci maximálně 2 A4...ne aby mi zase někteří odevzdali popsanou půlku sešitu...":-D

7 Přísahám Přísahám | 19. května 2009 v 20:10 | Reagovat

no, marně se snažím vymyslet něco opravdu originálního, takže se budeš muset spokojit s již řečenými slovy : úžasné, fámózní, originální........... jo a ta slohovka z prváku je vážně pravda, ale stejně ji máš vždycky nejdelší ( a samozřejmě nejlépe hodnocenou) :-)  

8 Marťa - spolužačka Marťa - spolužačka | 20. května 2009 v 20:47 | Reagovat

jo jo nezbývá než zase se vším souhlasit, jen tak dále Zuzkooo a mohlo by přibýt zase něco o Richelieum - tvoje příběhy o něm sem si zamilovala =) .... jooo a ty slohovky - jako pravda pravdoucí Zuzka vždy exceluje a má zajímavý nápady ;)

9 Sweethistory Sweethistory | E-mail | Web | 20. května 2009 v 23:05 | Reagovat

[8]: Přestaň s lichotkami, nebo tě zablokuju...:-D fór:-D Ju a neboj, Richelieu bude...už něco smolím:-)

10 Severka S. Rogueová Severka S. Rogueová | E-mail | 21. května 2009 v 0:18 | Reagovat

Ách to se mi líbilo... mocinky moc se mi to líbilo :) absolument fabuleux... développement spectaculaire... doufám, že plánuješ pokračování... jejich cestování do Nizozemí... nemůžu se dočkat.

11 Sweethistory Sweethistory | E-mail | Web | 21. května 2009 v 21:49 | Reagovat

[10]: Nu, oni ale pojedou do Anglie...Erasmus působil v té době na anglickém dvoře...ani nevím, jestli v Holandsku měli královnu...možné to je:-D
A moc děkuji:-)))

12 Severka S. Rogueová Severka S. Rogueová | E-mail | 24. května 2009 v 16:15 | Reagovat

[11]: Ahá, to mi nějak nedošlo... Já  to pochopila z těchto vět: ... Pohlédli na sebe. Holanďan nechápal, Ital se smál.
"Nu, vaše šlechetná královna mi po vás poslala pozvání na svůj dvůr. ...
Ale na pokračování se stejne těším, ať už jedou kamkoliv ;)

13 kat kat | 31. května 2009 v 21:38 | Reagovat

Zas perfektní kousek. Moc se mi to líbilo, i když postavy jsou mi naprosto neznámé a omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, nechápu tomu, ale přečtení stálo za to. jednička s hvězdičkou.
Čte se to báječně a nevím co bych tomu vytkla. Doufám, že budeš v tomto páru pokračovat. A mohla bys napsat kdo jsou? Děkuji. Ráda se vzdělám

14 sweethistory sweethistory | E-mail | 1. června 2009 v 16:20 | Reagovat

[13]: Ahojky:-) Moc ti děkuji, Kat. Něco o nich napsat? Když chceš, tak ano:-) Nevím ale kdy, neb "Vichr z hor" nám přerval signál a net nefrčí. Teď píšu od mamky z práce. Nevím kdy se to zprovozní, pročež se všem omlouvám za zpoždění, které snad mohli zaměnit za ignoraci...ale živly nás ovládají stejně, jako před staletími.
Promiňte:-( Zuzka

15 Sweethistory Sweethistory | E-mail | Web | 18. června 2009 v 19:26 | Reagovat

[12]: Ech kletě! Jsem to ale truhlík! Alžběta I. nastoupila až po jeho smrti. Nevím proč je mám spojené...jasně, ona vycházela hodně z jeho učení...ale to mě neomlouvá! Jestli se to dozví můj dějepisář, tak mě nepustí k matuře...XD Samozřejmě vládl Jindřich VIII. Bože, bože, bože...omlouvám se za klamání veřejnosti...

16 Sweethistory Sweethistory | E-mail | Web | 18. června 2009 v 19:30 | Reagovat

[15]: Teda Jindřich VII. fotřík Jindry VIII.
Už mlčím, mlčim, mlčim...:-D

17 Oies Oies | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 0:27 | Reagovat

Good článek, ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko....:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama