Psát o hezkých věcech je malým východiskem ze smutného světa kolem.

Malý detektiv

18. dubna 2009 v 19:36 | sweethistory |  SLASH POVÍDKY - POIROT

Přemýšlela jsem, jakým stylem mám psát příběhy s Poirotem. Zda se mám pokusit napodobit styl literární předlohy či vařit po svém. Tak na to "hoďte kritické očko" a poraďte. Jinak ať se Vám to líbí:-)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"A jste si jist, že je to on?"
Malý pán v tmavém klobouku vzhlédl na vysokého muže, který stál za ním.
"Inspektore, musíte mi věřit jako-"
"-jako niky, já vím, tak je to pokaždé, když-"
"Pst-"
Temná postava právě vyšla ze dveří zchátralého domu a namířila si to přímo k číhající dvojici. Oba muži se rychle schovali do stínu. Postava kolem nich bez povšimnutí proběhla. Zpoza rohu se opět vyklonila hlava pozorovatele. Světlo pouličního osvětlení ozářilo žlutým světlem jeho profil a prokreslilo jeho rysy. Tmavé obočí, pod kterým zářil pár zelených očí, se pojednou zvedlo, až téměř zmizelo ve stínu krempy klobouku, sraženého hluboko do čela. Lehce zahnutý nos se nasměroval za odcházející postavou. Bystré oči se zaleskly. Ve sporém osvětlení, které vytvářelo nejasné stíny, se náhle pod nosem malého pána vyjasnila špička jeho knírku, jak se koutky jeho úst pozvedly k vítěznému úsměvu.

"Je to on!" potvrdil sebejistě. Ulici, utápějící se pozvolna v mlžném oparu nočního Londýna, prořízl ostrý zvuk policejní píšťalky. Malý pán nadskočil a prudce si zakryl uši.
"Na něj, hoši! Promiňte…předpisy…" dodal pobaveně Japp, než proběhl kolem Poirota, který si cosi mumlal ve své mateřštině.
To už se ze všech temných zákoutí začali vynořovat policisté a rychle uzavírali kruh kolem muže, lapeného v jeho středu. Ten se rozhlédl hledaje skulinu, jakoukoli možnost útěku, ale jediné co spatřil byla téměř desítka na něj namířených hlavní. Odevzdaně uposlechl četným výzvám a pozvedl ruce nad hlavu.

***

Vyšel jsem na ulici, kde se to již hemžilo policisty. Když jsem zahlédl pyšně se nesoucího Jappa, nepochyboval jsem, že se vše zdařilo podle plánů. A opravdu. V závěsu za ním vedli dva bobíci spoutaného Simonse. Šel klidně, policisté s ním neměli žádnou práci. Zalila mě vlna uspokojení a pýchy nad dobře provedeným úkolem. Rozhlédl jsem se po ulici, která teď znovu začala upadat do ticha. Poirot stál pod jedním z kandelábrů a oklepával si omítku z rukávu. To byl celý on. Jakoby celá záležitost byla jen další nudnou rutinou. Jako by přihlížel vojenské přehlídce. Musel jsem se nad jeho podivínstvím usmát.
Jeho kabát byl již opět černý, přesto přes něj ještě několikrát přejel rukou, aby se ujistil, že je opravdu bez poskvrny. Pak pohlédl na původně hnědé, nyní však bílým prachem zanesené rukavice a bolestně zkřivil obličej. Vykročil jsem k němu.
Jakmile jsem se přiblížil, vzhlédl, nechal prach prachem a radostně mi zamával. Zastavil jsem, srazil paty, smekl a hluboce se uklonil. To ho pobavilo, zatleskal mi a úklonu mi oplatil.
"Sehrál jste to mistrovsky, mon ami. Nepochybuji že vám uvěřil." zvolal nadšeně a popadl mě za ruce.
"Á nic to nebylo." prohlásil jsem furiantsky.
"Non, non, non, non, non, mon cher! Jste rozený herec. Zlepšujete se a děláte mi radost."
"Bylo mi potěšením, nic mě to nestálo, což se nedá říci o vás…" poukázal jsem na jeho rukavice. Mlaskl rozladěním, zhoupl se na patách a zahleděl se na špinavou koženku.
"Všichni musíme přinášet oběti." poznamenal trpce.
"Ale co vy, Hastingsi? Vyprávějte, jak to tam probíhalo?"
"Vše bylo bez problémů. Uvěřili mi, že mě poslal Dresner a že-" zarazil jsem se, protože Poirot se náhle zatvářil, jako kdyby mu někdo polil sako dehtem.
"Uvěřili? Kdo…tedy, Simons tam nebyl sám?" podivil se.
" No, ne. byl tam s ním jeho bratr."
"Oh mon dieu! To je zlé. Safra…a nevíte jestli-"
Ulicí třeskl výstřel. Rychle jsem se přikrčil a otočil se po směru, odkud výstřel přišel. Poirot zkoprněl. Stáli jsme tam pod lampou jako na střelnici. V tom jsem v okně protějšího domu spatřil nezřetelnou postavu. Mířila pistolí na policisty.
"JAPPE!" vykřikl Poirot. Hlaveň se otočila na něj. Vyskočil jsem a strhl přítele k zemi. Ozvala se druhá rána. Střela odštípla kus omítky na zdi za námi.
"Vite, Hastings, vite! Il faut nous eloigner de la lumiére! Vite!" křičel Poirot a táhl mě za paži. Postavil jsem se na nohy a rychle zaběhl za ním do tmavé uličky. Za námi se rozezněl další výstřel.
Náš úkryt nebyl z nejvhodnějších. Ulička totiž nebyla uličkou, ale pastí, která po několika metrech končila zdí. Ale neměli jsme na vybranou. Zaslechl jsem křik policistů.
"Zůstaňte tam!" zřetelně jsem rozpoznal Jappův hlas. Neměl jsem v plánu neuposlechnout. Z ryku na ulici jsem vyrozuměl, že byl někdo postřelen. Policisté opětovali palbu.
Ramenem jsem se opíral o zeď a sledoval úzký výsek silnice, když mě přítel zatáhl za kabát na zádech. Prudce jsem se otočil. Poirot stál za mnou. I v šeru zákoutí jsem viděl jeho oči. Jakoby na sebe přitáhly veškeré zbývající světlo, jakoby zářily ve tmě, či snad se mi to jenom zdálo.
"Mon cher, jste v pořádku?" otázal se zadýchán. Přikývl jsem. Náhle mi kolem ucha hvízdla kulka. Nejhorší zvuk, jaký si dovedu představit. Naběhla mi husí kůže, ale válečná zkušenost mě neopustila. Popadl jsem Poirota, přirazil ho zády ke zdi a zakryl jej vlastním tělem. Nevím, co se mi v té chvíli honilo hlavou. Nejspíš to byl strach, ale ne o vlastní život. Cítil jsem nepřekonatelnou nutnost ochránit svého nejdražšího přítele. V ten moment mě nic jiného nezajímalo. Těsně jsem se k němu přimkl.
Poirot mě v afektu ovinul ruce kolem pasu. Tlukot jeho srdce prostupoval až do mé hrudi. Přitiskl jsem se mu tváří na ucho a ucítil jeho jemnou kolínskou.
Kolem bylo náhle ticho. Zůstali jsme stát bez hnutí. Můj dech byl horký a zrychlený. Křik z ulice jsem téměř nevnímal. Svíral jsem přítele v obětí, na krku mě hřálo teplo jeho obličeje. Než jsem se stačil ovládnout, zavřel jsem oči a chvějícími se rty políbil jeho skráň. Jemně cukl hlavou. Vzpamatoval jsem se a o krok od něj ustoupil, ruce stále zaryté do kabátu kolem jeho pasu. Tázavě se na mě zahleděl. Cítil jsem jak rudnu. K čertu, to se nemělo stát. Chtěl jsem vykoktat omluvu, když v tom se střelba rozpoutala nanovo.
Ve chvíli, kdy jsem se otočil do ulice, Poirot vykřikl a strhl mě zpět na svou hruď. Několik kulek prolétlo v těsném úhlu kolem mých zad a zarylo se do rozmoklých cihel vysoké zdi.
"Mon cher Hastings, pardonnez-moi de vous avoir entraîné dans le danger! Je suis navré…mon…mon…"
Jeho rozechvělý hlas mě rozrušil natolik, že jsem již nezadržel svou touhu. Sklonil jsem se a políbil ho na rty. Přitisk mě k sobě, dlaně na mých lopatkách, rty něžně opětoval můj dotek. Své pocity nedokážu popsat. Byl to strach, ale i vzrušení.
Poirot zvrátil hlavu na stranu, sklouzl jsem ústy na jeho krk a vtiskl mu polibek pod ucho. Jemně zasténal a přitiskl se tváří do mých vlasů.
"Je t´adore…" zašeptal mi do ucha.
Z ulice k nám dolehl křik a výstřely ustaly. Celou válku bych přivítal, než abych musel pustit z náručí svého přítele. Ale nebylo zbytí.
"Poirote, Hastingsi, jste oba v pořádku?"
Odvrátil jsem se do ulice. Chtěl jsem se ozvat, ale hlas mi vypověděl službu.
"Jsme v pořádku!" zvolal Poirot zvučným, opět sebejistým hlasem. Pak se vysmekl pod mýma rukama a aniž by mi věnoval jediný pohled, vyšel spěšně do ulice. Chvíli jsem jen tak civěl do zdi. Prohrábl jsem si vlasy, zvedl klopy kabátu a vyšel za ním.

***
Policisté pobíhali ulicí, vbíhali do všech dveří a procházeli všechny domy i ulice. Na chodníku ležel v tratolišti krve muž tváří dolů. Vrchní inspektor s revolverem v ruce běžel k ústí tmavého zákoutí, když vtom se před ním ze tmy vynořil malý detektiv. Japp před ním prudce zabrzdil.
"Jste-není vám nic? Co-kde je-" vykoktal ze sebe policista. Poirot k němu pozvedl oči.
"Nic se nám nestalo, vážně, Jappe." pravil s úsměvem. Ze zákoutí vystoupil kapitán Hastings.
Výraz jeho tváře ale naznačoval něco jiného. Kývnutím hlavy inspektora pozdravil a mlčky složil ruce na prsou. Zrak mu sklouzl na tělo muže s roztříštěnou lebkou.
"Můžete mi sakra vysvětlit, kdo to byl?" vyjekl Japp.
"Spolupachatel." řekl prostě Poirot.
"Ale proč jednoduše neutekl? Proč začal střílet, k čertu???"
"Byli bratři, nemohl ho tu nechat." Japp se podíval na kapitána, který promluvil, aniž by odtrhl zrak od mrtvého. Poirot se na okamžik zahleděl na svého přítele, ale rychle opět sklouzl zrakem k zemi. Japp si hlavní nadzvedl klobouk, dal ruce v bok a oddechl si.
"Tak to potom jo."
"Zůstával v pozadí. Měl jsem to předpokládat. Omlouvám se, že sem vystavil vás i vaše muže ohrožení. Je někdo raněn?"
"Jones to dostal do ruky, ale přežije to." prohlásil Japp. Pak poněkud soucitněji dodal:
"Nemáte si co vyčítat, není to vaše vina. Máme ho, tak co."
Poirot si povzdech a vkročil na chodník. Policisté, které míjel, jej s respektem zdravili. Na obrubníku seděl strážmistr a tiskl si zkrvavený kapesník na paži. Nad ním stáli dva kamarádi a vášnivě si popisovali průběh akce. Své zásluhy poněkud zveličovali…jak to tak bývá. Když spatřili Poirota, zamávali mu. Malý Belgičan, překvapen jejich reakcí, jim zamával také. Policisté se smáli a smál se i seržant Jones.
"Teda chlapi, to byla akcička, panečku! Co vy na to pane Poirote? Báli jsme se, že jste to koupil." zvolal nadšeně jeden a poplácal raněného kamaráda po rameni. Poirot nechápal, co měl koupit, ale než se nadechl, druhý policista pokračoval:
Téda, Tome, ty jsi vlastně hrdina, že pane Poirote?" Jones v rozpacích vzhlédl.
"Jak, vlastně? Vy jste hrdina! Děláte čest své uniformě, mladíku." řekl detektiv upřímně. Jones na něj s úsměvem pohlédl a kývnutím hlavy mu poděkoval.
"To je slovo do pranice! Chachá, hoši to si zaslouží panáka-tedy… ehmm…až po službě, že…" dodal, když spatřil blížícího se inspektora.
"Máte po službě, chlapi! A napijte se na mě. Ježiši, Poirote-" Japp přiskočil k detektivovi a popadl ho za rameno.
"Jappe! Co to-" zvolal detektiv a než se stačil vzpamatovat, přihrnulo se k němu se soucitným brebentěním několik strážníků a vytvořili kolem něj těsný hlouček. Hasting na konci ulice zpozorněl. Snaže se zjistit co se stalo, natáhl krk a rozběhl se pln obav k příteli. Několik metrů před policisty ale zůstal stát a s úsměvem přihlížel podivným manévrům.
"…no raději ani nechtějte vědět, jak vypadáte…" řekl Japp.
"…to se zpraví…" konejšil ho jeden strážmistr.
"…my vám to vyčistíme, pane…" nabízel se další.
"Mon Dieu, qu´est-ce que vous faites? Laissez-moi! Arrêtez!" pištěl Poirot. Ruce zvednuté ke klobouku, couval, snaže se setřást ze sebe ruce příslušníků Scotland Yardu, které jej ustavičně bušily do zad.
"Kde jste se to opřel, máte celý kabát špinavý od…no to…snad to vyperete…" bručel Japp a oprašoval zděšenému Belgičanovi kabát na zádech. Když Poirotovi došla příčina jejich zájmu o jeho osobu, ustal ve svém zmatečném pohybu a rozpřáhl ruce.
"Oh, merci, merci, pánové. Děkuji vám, ale už mě pusťte."
Policisté, nepřestávaje se na Poirota usmívat, spustili paže. Detektiv je spěšně pozdravil, proklouzl mezi nimi a odcupital k autu. Hasting jej následoval.

***

V autě bylo tíživé ticho. Ani před domem Poirot nepromluvil a já sám k tomu neměl odvahu.
Vystoupali jsme po schodech a nastoupili do výtahu. Muž, který jej obsluhoval, zabouchl bezpečnostní mříže a kabinka se rozjela nahoru. Pozoroval jsem podlaží, kterými jsme stoupali a snažil si urovnat myšlenky. Poirot stál vedle mě. Jeho obličej byl střídavě osvětlován, střídavě se nořil do tmy jak se temný strop patra blížil k našim hlavám. Výtah zastavil, vystoupili jsme a Poirot odemkl dveře bytu. Za dveřmi jsem mu pomohl z kabátu. Když si odkládal klobouk na háček věšáku, pohlédl na mě.
"Merci, mon cher ami." Otočil se a odešel do své pracovny.
Usadil jsem se na pohovku v obývacím pokoji a zabořil obličej do dlaní. Co se to stalo, proboha? Snad neztratím jeho přátelství. Co si o mě jen myslí?
Místností se rozlilo světlo. Překvapeně jsem vzhlédl. Poirot přešel od skleněných posuvných dveří ke stolku, nalil sklenku Brandy a podal mi jí. Pak se posadil na druhý konec sedačky. Vděčně jsem se napil. Poirot, ve strnulé póze, s koleny u sebe, pravil:
"Tak si říkám, že bych si oholil knírek."
Vyprskl jsem pití na koberec a zakuckal se. Jeho prohlášení-ačkoli jsem v tu chvíli netušil důvod, pro který jej vyřkl- mě šokovalo. Poirot bez knírku. Nemožné! Poirot a knírek, vždyť to je sakra synonymum…proč, co blbne…co jsem to udělal…největší detektiv světa se zbláznil a mojí vinou. Sklonil jsem hlavu mezi kolena a snažil se popadnout dech. Pak jsem s heknutím udeřil zády do opěrky a vykoktal:
"Co-co jste to…" alkohol mě pálil v nose a já se znovu začal dusit. Předtím jsem ale stačil zachytit Poirotův pobavený výraz. Natáhl se ke stolku pro sklenici vody, přisunul se ke mně a poplácal mě po zádech.
Nasál jsem vzduch a vychrlil ze sebe:
"Vy jste se zbláznil! Proč proboha?"
Zahleděl se na mě.
"Abych vás mohl políbit, přece." odvětil s úsměvem. Napřímil jsem se a upřel na něj uslzený pohled. Musel jsem se smát. Chtěl jsem mu vylít své srdce, ale namísto toho jsem se jen znovu rozkašlal. Poirot mi podal sklenici, pak si jen opřel loket o koleno, podepřel si bradu a zálibně si prohlížel můj rudnoucí obličej. To už se začal můj dech zklidňovat. Nepil jsem se a shlédl na potřísněný koberec. Za normálních okolností by mě přítel začal plísnit, vlastně, za normálních okolností bych koberec asi nepoprskal. Snažil jsem se zachránit dialog a prohodil jsem:
To myslím, nebude nutné. Něco vymyslíme." Usmáli jsme se na sebe. Poirot si nervózně poposedl a složil ruce do klína.
"Nějaké návrhy?" zamrkal šibalsky. Otočil jsem se tělem k němu, naklonil se, hlavu vodorovně se zemí, a políbil ho. Pravou ruku jsem mu ovinul kolem krku a levou jsem mu položil na koleno. Něžně opětoval můj polibek a zajel mi prsty do vlasů. Jeho rty chutnaly po čokoládovém likéru…nedivím se, že se musel něčeho napít po dnešním zážitku. Přerušil jsem polibek a zadíval se na něj. Jeho oči se na mě tázavě upřely a já málem zapomněl, co jsem chtěl.
"Příteli, pokud vám to je nepříjem-"
"Nepříjemné?" vykoktal jsem. Jak by mi to mohlo být nepříjemné…bože, vždyť o tomhle jsem nejednou snil. Ale skutečnost byla slastnější než sen.
"Já jen…proč jste se mnou nemluvil?"
Poirot se potutelně usmál, povzdechl si a opřel se o opěradlo.
"Ach, mon cher, ze strachu. Ze strachu, že se neovládnu . Měl jsem co dělat, abych se na vás nevrhl už na ulici. To by se potom špatně vysvětlovalo, co myslíte?"
"To jistě." rozesmál jsem se. Pocítil jsem obrovskou úlevu.
"Ale bez kníru bych vás nechtěl." dodal jsem naoko tvrdě.
"Teď jsem vás prokoukl, vy…vy-" než stačil domluvit, vášnivě jsem jej políbil- knírek neknírek.
V tom zazvonil zvonek.
"To snad ne, sakra!" zaklel jsem. Chtěl jsem vstát ale ztratil jsem rovnováhu a skoulel se pod stůl. Poirot se rozesmál a sklonil se ke mně. Snažil jsem se vyhrabat na nohy, přičemž jsem se praštil hlavou o stůl. Sykl jsem bolestí. Přítel odsunul stolek a tahal mě nahoru. Zvonek zaryčel po druhé.
Značně pomuchlán jsem se vydal ke dveřím.
"Hastingsi-"
Jakmile jsem se otočil, přiletěl mi odkudsi pod nos bílý předmět. Byl to kapesník. Zaraženě jsem stál a civěl na Poirota, který mi jím drhnul horní ret.
"To jen aby pošťák trefně nepoznamenal, že jste se líbal s kominíkem…" prohodil na vysvětlenou a ukázal mi černými šmouhami zašpiněný kapesník.
"Vy si barvíte knír-???" vyhrkl jsem, připouštím, poněkud neuctivě.
"Jen trošičku…jak vidíte…ehm, no tak už mu otevřete."
Za dveřmi byl skutečně pošťák. Zatracená večerní pošta. Jo jo, děkuji, jo, jistě…jistě, taky, taky…příště vás z těch schodů strčím…hehe, nashledanou…dobrou…dobrou.
Vrátil jsem se se třemi obálkami v rukou. Poirot mezitím narovnal stolek, teď stál před zrcadlem a zušlechťoval si knírek. Usmál se na mě a odložil sklenku.
"Přišlo něco?"
"Hmmm…účet, pozvánka na večírek k lordu Dawenportovi…a jeden soukromý dopis od…ABC. Hrůza, chlap se ani neumí podepsat…hmm" odložil jsem dopisy na stolek.
"Nic, co by vás mohlo zajímat." zašeptal jsem a přivinul jej k sobě.
"Člověk nikdy neví, Hastingsi."
Naše rty se opět spojily, ale tentokrát jsem si dal větší pozor. Napřímil jsem se, zamlaskal, vypočítavě se zahleděl ke stropu a pravil:
"Hmm…tentokrát Sherry…"
"Úžasné Hastingsi! Z vás bude jednou opravdu detektiv!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 amater amater | Web | 18. dubna 2009 v 21:56 | Reagovat

Moc Poirota nemusím, ale napsáno parádně. velmi se mi oíbí tvůj styl. Píšeš lehce, přesně jak to mám ráda.
Doufám, že nevadí, když si tě dám do okazu a doufám, že psaní ti vydrží, vždyť konečně mám co číst.
Těším se na další povídky.
amater.povidky@seznam.cz
snad email je oKI

2 Severka S. Rogueová Severka S. Rogueová | E-mail | 19. dubna 2009 v 5:58 | Reagovat

Ton français est un petit peu boiteux, mais povídka je moc pěkná, líbila se mi. Nad koncem jsem se docela zasmála :D
Také se těším na další povídky.

3 Bellatrix Black Lastrange Bellatrix Black Lastrange | Web | 19. dubna 2009 v 10:26 | Reagovat

Sweet (mohu takhle krátce?),
bylo to opravdu kouzelné. Vzhledem k tomu, že jsem se upsala, že Poirota číst od teme jisto jistě budu. Ačkoliv se musím přiznat nikdy mě zvláště nezaujal, viděla jsem celý jen jeden díl. Za což se stydím, jelikož ztvárnění tohoto "seriálu" je bravůrní. Moji rodiče mají tohoto génia, s jak už jsme dnes zjístila, možná "barveným" knírkem velmi rádi a tak by bylo krajně podezřelé, kdybych o něm nevěděla. Každopádně, ať jsem malá, leč jsem hloupá, nedá mi to a musím se vyjádřit. Od jakživa jsem byla nechutně upřímná, plyne to ze mě samo.
Tak tedy, opravdu umíš vtáhnout čtenáře do dějě, stála jsem v tmavé uličce měla na sobě nenápadné sáčko a buřinku a sledovala dva nenápadné detektivy i vlázejmnou přestřelku. Líbat se za zvuku výstřelů, adrenalinový zážitek na celý život. Opravdu píšeš velmi štivě, lehce vtipně. Jsem hodně náklivá na pravé povahy postav, ačkoliv Poirota moc neznám, přišel mi vemi trefný! Už ta jeho francoužština. Musela jsem se usmívat. Pohled na věc byl báječný, ten jediný díl který jsem viděla byl s pohledu Hastingse a musím říci, že se mi snad právě proto líbil. Slyšela jsem totiž, že některé bývají i jinak ztvárněné, upřímně neviděla jsem... ale jeho pohled na věc se mi líbí (stejně jako se mi líbí pohled na věc Wilsonův).
Jediná věc, která mě trošku nabourala v představách, je tahle věta (abych přeci jen pořád nechválila). "Rovný, lehce zahnutý nos se n..." Dle mého je nos buď rovný, nebo lehce zahnutý. Říkám je to hloupost, nejdřív jsem si však vytvořila v představě rovný, no a pak jsem ho musela překopávat na lehce zahnutý...:) Děkuji za kulturně-francouzko-láskyplný zážitek.

4 Ice Ice | 19. dubna 2009 v 12:46 | Reagovat

"Poirot nechápal, co měl koupit..." :D :D
A teď k celé povídce. Vlastně souhlasím s Bellou, takže nějak se rozepisovat ani nemá cenu. Představa líbajícího se Poirota je pro mě pořád ještě tak nějak nepatřičná (to ale neber jako negativní kritiku, jen nejsem zvyklá), ale i tak se mi celá povídka moc líbila.

5 Sweethistory Sweethistory | Web | 19. dubna 2009 v 14:56 | Reagovat

[2]: Ó, no tak to víš...mám trojku z tohoto románského jazyka...vlastně to, co umím, znám jen od Poirota, tož se není čemu divit:-) Ale jestli si tam našla nějaké větší boty, tak mi můžeš poradit a já to opravím. Z

6 Sweethistory Sweethistory | Web | 19. dubna 2009 v 14:59 | Reagovat

[3]: Díky, Bell:-)
No, ten nos...rovný, jako že ne křivý do strany...ale máš pravdu, teď jak na to koukám...asi to nějak přepíšu. Díkes

7 Sweethistory Sweethistory | Web | 19. dubna 2009 v 15:24 | Reagovat

[3]: ...ty mi můžeš říkat třeba Sw., zlatíčko:-)

8 Sweethistory Sweethistory | Web | 19. dubna 2009 v 15:35 | Reagovat

[1]: Tiramisu a Poirota má rád každý! (řekl by oslík ze Shreka:-D)
Moc děkuji za pochvalu!

9 Profesor Profesor | 19. dubna 2009 v 16:39 | Reagovat

Velmi hezká povídka. Jemně romantická a zároveň docela vtipná. Akorát škoda, že jsem si nermohla plně vychutnat krásu Poirotovy francoužtiny, protože ji neovládám.
Seriál o Poirotovi jsem měla celkem ráda, jenže ho dávali vždycky akorát v ten čas, kdy jsem se vracela ze školy, takže jsem málokdy viděla celý díl; teď už na televizi nekoukám, ani na Poirota ne. Mám  v knihovně pár knížek s tímto hrdinou, je dobrý, ale raději mám Adama Dalglishe a Stevea Carellu.

10 Sweethistory Sweethistory | Web | 19. dubna 2009 v 17:00 | Reagovat

[9]: Díkes, no, popravdě, ono asi není co vychutnávat...už jsem dostala políček od Francouzsky...ale na to, že při hodině odpovídám Oui nebo Non, je těch pár vět celkem výkon:-D
Znám Dalglishe, ale spíš ho sleduje moje mamka. Leč pana Carellu neznám vůbec...hrome, musím se někde poinformovat:-)
Měj se, Profesore!

11 Profesor Profesor | 19. dubna 2009 v 19:20 | Reagovat

Steve Carella je detektiv z knížek Eda McBaina. McBain toho píše víc, ale Carella se vyskytuje v knihách o 87. revíru. A k Dalglishovi mne také přivedla maminka. Vlastně trochu i k Poirotovi.

12 Marťa - spolužačka Marťa - spolužačka | 19. dubna 2009 v 22:44 | Reagovat

mno dalšíí krásna povídečka, co jiného bych taky od tebe mohla čekat =) , velmi zajímavý námět ;), už aby byla nějaká další povídečka na obzoru, je to suppper počteníčko =)

13 Sweethistory Sweethistory | Web | 19. dubna 2009 v 22:49 | Reagovat

[12]: ...to bude průůůůšvih...hrome...je ti jasné, že tě teď budu muset nějak umlčet...?:-)Jestli to někomu řekneš, provokatérko, tak poznáš hněv boží:-D

14 Adelaide Cordella Adelaide Cordella | E-mail | Web | 21. dubna 2009 v 17:55 | Reagovat

Ach, ohromila jsi mě :-) Vážně fantastické ;-)
Poirot byl takový, jaký má být. Všechno to bylo autentické, prostě skvělé!
A to jeho 'zbožňuji tě,' mě dostalo do kolen! Čekala jsem francouzské prasárničky, ale tohle mi vyrazilo dech. Famózní :-D Byl to vážně zážitek ;-) Těším se na další :-)

15 Sweethistory Sweethistory | Web | 21. dubna 2009 v 19:50 | Reagovat

[14]: Ahojda. Poslyš...no, to je blbé...počti, tady jsi na "antiprasárnickém" blogu. Já čuňačiny nevedu:-D Moc díky za pochvalu. Jsem ráda, že narážím na samé romantiky:-)))
Z.

16 Adelaide Cordella Adelaide Cordella | E-mail | Web | 22. dubna 2009 v 6:25 | Reagovat

Nikdy jsem přece neřekla, že čuňačinky píšeš ;-) I tak je to moc milé.
A nediv se, romantiků je naštěstí ještě všude dost ;-):-)

17 Severka S. Rogueová Severka S. Rogueová | E-mail | 22. dubna 2009 v 7:52 | Reagovat

[10]: Hm, netušila jsem, že můj komentář vyzní natolik kriticky, neměla jsem v úmyslu tvou práci nijak shazovat. Pokud můj komentář na tebe ten dojem učinil, pak se omlouvám.

18 Sweethistory Sweethistory | Web | 22. dubna 2009 v 16:13 | Reagovat

[17]: NE, bez obav. Tvé upozornění se mě nedotklo ani v nejmenším:-) Jsem ti navíc velice vděčná za opravu:-D V žádném případě to neberu jako shazování,co tě napadá! To, že jsem na to reagovala v následující zprávě, bylo z důvodu recese:-) To by musela být pořádná darda, aby to se mnou něco udělalo...:-D Krásný den, Severko!

19 Sweethistory Sweethistory | Web | 23. dubna 2009 v 20:15 | Reagovat

Takže, jelikož jsem dokončila opravu-takže francouzština je opravdu francouzštinou a ne jen změní blábolů, mohu přihodit překlad:
1)Rychle, Hastingsi, rychle! Musíme pryč ze světla! Rychle!
2)Můj drahý Hastingsi, odpusťte mi, že jsem vás zatáhl do nebezpečí. Je mi to líto, můj...můj...
3)Můj bože, co to děláte? Nechte mě! Přestaňte!

Chci moc poděkovat Severce, která mi pomohla s opravou:-D
Sweethistory

20 Severka S. Rogueová Severka S. Rogueová | E-mail | 25. dubna 2009 v 4:38 | Reagovat

[19]: Není zač :)

21 Přísahám Přísahám | 14. května 2009 v 15:58 | Reagovat

vaaaauuuu bravo!!!!!!!!!!!

22 SÍBÍ SÍBÍ | 17. února 2012 v 19:56 | Reagovat

krása <3

23 Sweethistory Sweethistory | E-mail | 21. února 2012 v 20:24 | Reagovat

[22]: Kuju:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama